Jak se hloubí studna

Jak se to přihodí, že člověk pokračuje v rodinné tradici? Vím, že jste se z počátku vydal úplně jiným směrem…

Jak říká kolega Viktor Goliáš, co učí na Přírodovědecké fakultě UK: „Všichni se rodíme jako geologové, jen některým to zůstane až do stáří…“ Přibližně do počátku druhého stupně základní školy jsem chtěl být hydrogeologem jako moji rodiče. Zatímco spolužáci si kreslili autíčka, vláčky a domečky, já si kreslil vrtné soupravy, profily vrtů a geologické mapy. Bylo to způsobeno hlavně tím, že jsem s nimi neustále jezdil po služebních cestách a na vrty. Tady jsem se naučil odebírat vzorky vod a pomáhat geologům s nacházením zkamenělin ve vrtných jádrech. V tomto období se u mě začal projevovat výrazný zájem o přírodu, fyziku a chemii. Životní cesta mě ale vedla úplně jiným směrem. Vybočoval jsem a tento způsob života se dle tehdejších regulí slučoval pouze s výučními obory. Chtěl jsem se stát pilotem dopravních letadel a vyučení v oboru elektromechanik pro stroje a zařízení v továrně na letecké přístroje jsem bral jako předstupeň palubního inženýra v kokpitu letadla. Po vyučení následovala večerní škola pro pracující v elektrotechnickém oboru, dva roky vojny, pak denní studium na fakultě elektrotechnické obor technická kybernetika a poté teprve přestup na Přírodovědeckou fakultu UK. Mimochodem po vysoké škole jsem si chtěl dodělat pilotní licenci. Překazila mi to až svatba. Dnes už chápu smysl mojí cesty hydrogeologa. V životě mě to neustále táhne pod zem a pod vodu. Pro hydrogeologa je tato tendence výhodou, pro pilota je to ale vlastnost s jediným fatálním koncem.

Ale k věci… Kdo vlastně smí navrhovat umístění a hloubku studní a provádět průzkumné vrty?

Samozřejmě, jak na průzkumný vrt, tak na vrtanou studnu potřebujete projekt. Zcela jasně je v zákoně o geologických pracích psáno: „…práce řídí a za jejich výkon odpovídá fyzická osoba s osvědčením odborné způsobilosti geologické práce projektovat, provádět a vyhodnocovat…” Takže žádný pan architekt, proutkař nebo vrtař by neměl hydrogeologům s odbornou způsobilostí nařizovat, kde a jak se má vrtat. Zde vzniknul v naší republice problém, který má kořeny už v osmdesátých letech minulého století. Vrtné práce jsou multidisciplinární obor vyžadující technické znalosti. Bohužel většina geologů s odbornou způsobilostí je zaměřena spíše humanitně. Zkouška z odborné způsobilosti podmíněná zákonem o geologických pracích z roku 1988, kterou organizuje Ministerstvo životního prostředí, je postavena na znalosti zákonů ČR. Žadatel o zkoušku musí odborné komisi doložit své tři posudky, ale odborná komise nemá možnost ověřit, zda tyto posudky nejsou plagiáty. Nikde a nikdy se nehodnotilo a nehodnotí, zda je žadatel o odbornou způsobilost opravdu schopen vrtné práce projektovat, řídit a vyhodnocovat. Takže řada geologů s odbornou způsobilostí se s trochou nadsázky nejprve jde poradit s proutkařem nebo s architektem, kam mají průzkumný vrt umístit a pak jdou za vrtařem, aby jim poradil, jak se takový vrt má vyhloubit. Většina osob s odbornou způsobilostí má tedy předem připravené soubory s projekty a vyhodnocením vrtných prací, kam jen vyplňují údaje o zadavateli a o pozemku. V projektech si pak můžeme přečíst podle jakých paragrafů a norem se ty či ony práce mají realizovat, a když to trochu přeženu, tak také, jak si vrtař má mýt ruce a jaké má mít montérky. O konkrétním horninovém masivu, požadované výstroji vrtu, případně na co si má vrtař dát při hloubení pozor, nebývá v těchto projektech ani zmínka.

V zákoně je také napsáno že: „…osoba s odbornou způsobilostí vrtné práce řídí…” To znamená, že vykonává při vrtných pracích dozor. Pozor ale, dozor bývá orgány státní správy zaměňován za dohled. Už na učilišti, kde jsem se učil elektromechanikem, jsme museli bezpodmínečně znát rozdíl mezi dozorem a dohledem. Tedy: dohled se vykonává na „dohledovou vzdálenost”, třeba i za použití dalekohledu, dozor znamená, že na tu práci neustále koukám svýma očima a sleduji, jak tyto procesy probíhají, abych mohl včas zasáhnout a daný proces korigovat. To jde při dohledu velmi obtížně a někdy vůbec ne. Každý elektrikář tento rozdíl dobře zná, jen státní úředníci a lidé pracující v geologických oborech to nechtějí pochopit. Dochází k tomu, že vrt si takzvaně odřídí vrtmistr a pak geologovi napíše, jaké horniny navrtal a jaký a kde byl do vrtu přítok. Tyto poznatky geolog s odbornou způsobilostí napíše do předpřipraveného souboru a tím splní požadavek o vyhodnocení vrtných prací bez ohledu, jestli vyhodnocovaný vrt je či není jako vodní dílo provozuschopný. Stává se, že údaje o vrtu jsou v hydrogeologickém posudku zfalšované, jako třeba jeho hloubka, výsledky čerpacích zkoušek nebo rozmístění a kvalita výstroje vrtu.

V současné době na získání odborné způsobilosti v geologii potřebujete vysokoškolské vzdělání v geologickém oboru. Provádět průzkumné vrty do hloubky 30 metrů může ale kdokoliv, kdo si pořídí vrtnou soupravu a naučí se tahat za páky. Na hloubení vrtů hlubších než 30 metrů musí mít vrtař doklad od Báňského úřadu. Podle zákonů musí projektant vodního díla a vrtař doložit časově platná oprávnění a osvědčení o odborné způsobilosti pro provádění činností báňským způsobem. Vrtaři na to ale zvysoka kašlou. Nezřídka se stává, že vrtař bez „papírů” na vrtání pod hloubku 30 metrů vyhloubí na černo vrt do devadesáti metrů a geologovi napíše, že je vrt hluboký pouze 30 metrů. Geologovi s odbornou způsobilostí nezbývá než vrtařovu lumpárnu krýt, jinak příště od něho nedostane další zakázku. Docela úsměvné bývá, když takový vrt je v území, kde je hladina podzemní vody prokazatelně v hloubce přes 40 metrů.

Průzkumný vrt je součástí postupu prací. Lze jej tedy dokončit a dále používat jako studnu?

Je mi jasné, kam míříte. Problém dvou přístupů v hloubení kopaných a vrtaných studní má kořeny v devadesátých letech a musí si ho vyřešit Ministerstvo životního prostředí. Podle mého názoru je praktické mít dva přístupy k problematice hloubení kopaných a vrtaných studní. Na lokalitách, kde nemohu mít jistotu, že na kolektor o dostatečné vydatnosti a kvality podzemní vody narazím, je lepší postupovat systémem průzkumný vrt dodatečně převedený na vrtanou studnu. Je přece nelogické, aby průzkumný vrt po ověření jeho parametrů byl zlikvidován a na jeho místě byl po stavebním řízení vyhlouben vrt nový. Vyhloubení průzkumného vrtu má ale řadu úskalí jak ve vztahu k podzemním vodám, tak i k majiteli pozemku. Hlavním problémem pro majitele pozemku bývá podmínka, že pokud průzkumný vrt není v technicky vyhovujícím stavu, měl by být odborně zlikvidován. Ale, jak jsem již upozornil, v naší republice fakticky vrty projektují a řídí vrtaři a ti si dělají, co se jim zlíbí. Nezřídka se stává, že vrtaři vrtem propojí více kolektorů a je jim úplně jedno, že porušují ustanovení vodního zákona. Pokud odhlédnu od faktu, že vrt s propojenými kolektory stárne daleko rychleji, tak vlivem přetoku podzemní vody z vyšších kolektorů do nižších, dochází v obcích ke ztrátě vody v okolních studnách a v pramenech. Nedostatek vody v obcích se běžně svádí na sucho. Jenže vrt s hydraulickým zkratem, pokud ho odhalíte, by se měl opravit nebo odborně zlikvidovat. No a chtějte po vrtaři, aby dělal něco navíc nebo vrátil peníze za vrt zpět do vaší peněženky. Proto lidi důrazně upozorňuji, aby se zhotovitelem vrtu měli řádně podepsanou smlouvu, jinak jim vrtař zapře i nos mezi očima. A to se opravdu děje. Zeptejte se například na vodoprávním úřadě v Mnichově Hradišti.

Majitelé pozemků a již vyhloubených studní kolem nově projektovaného průzkumného vrtu mají také problémy z hlediska jejich ochrany přístupu k podzemní vodě. V průběhu klasického stavebního řízení jsou hraniční sousedi účastníkem řízení a mají možnost se vyjadřovat k postupu prací a konstrukci vrtu. Pokud úřady povolí vyhloubení průzkumného vrtu, tak si vrtař může prakticky vyhloubit vrt, jak chce, třeba s hydraulickým zkratem, bez obsypu a těsnění, a hlavně často nekontroluje vliv vyhloubeného průzkumného vrtu na okolní stávající vodní zdroje. Pro hydrogeologické průzkumné vrty jsou podmínky pro kvalitu jejich provedení, výstroje a kontroly hladin v okolních studnách a vydatnosti pramenů dány vyhláškou č. 590/2002, normou ČSN 75 5115 a ČSN 73 6614 a dále například Metodickým doporučením České Asociace Hydrogeologů (ČAH) číslo 1/2013.

Praxe ukazuje, že studny postižené vyhloubením nového průzkumného vrtu jsou i mimo dosah tak zvaného depresního kužele, vypočítaného hydrogeologem v posudku metodou nevhodnou pro daný horninový masiv. A někdy jsou zasaženy i celé obce. Mediálně prezentovaný příklad se stal v obci Kuks. To, co se na Kuksu stalo, je ale jenom špička ledovce. Texty vyhlášek a norem nezakazují, aby okruh sledovaných okolních zdrojů nemohl být širší, než navrhují osoby s odbornou způsobilostí. Bohužel úředníci vodoprávního úřadu na základě zákona č. 500/2004 záměrně nezvou do účastnického řízení další okolní vlastníky studní. Svým počínáním jim svým způsobem brání uplatnit práva na ochranu vlastního zdroje podzemní vody a zodpovědnost tak převádějí na obec. Když se pak někdy náhodou objeví zástupce obce na řízení o povolení průzkumného vrtu, tak obvykle prohlásí, aby v zápise bylo uvedeno, že stavba bude provedena podle platných předpisů. Stavět podle předpisů má být samozřejmou podmínkou každého vydaného rozhodnutí v právním státě. To, že tomu tak není, se lze přesvědčit při řadě účastnických řízení. Nakonec je vydáno rozhodnutí s podmínkami a poučením, že se můžete do 15 dnů odvolat. Pak se průzkumný vrt vyhloubí a jeho geometrie a výstroj se už nedají jednoduše změnit. V závěru se sousedé mohou ve vodoprávním řízení pouze vyjadřovat, jaké množství podzemní vody povolí majiteli pozemku odebírat z nové vrtané studny. Pokud se nějaký člověk odvolá proti průběhu stavebního a vodoprávního řízení, nebo nedej bože proti práci vrtaře, tak má proti orgánům státní správy pramalou naději prosadit své oprávněné požadavky. Státní úředníci jsou na různých školeních cvičeni, jak účinně používat zákonné, ale i nezákonné obstrukce tak, aby stěžovateli znechutili jeho činnost. Člověk postižený ztrátou vody vlivem vyhloubení nedalekého průzkumného vrtu si raději vybuduje zdroj nový, než aby se donekonečna přetahoval se státním molochem. Například pan Konárek už se 15 let soudí s vrtařem, co mu vyhloubil funkčně nevyhovující vrt. Státnímu úředníkovi o nic nejde. Je placen z našich daní a chce mít klid. Ale občan si musí všechny náklady hradit ze svého příjmu… Ale i to lze napravit. Cestu ukázal předseda Občanského spolku pro ochranu výšky hladiny vody studní pan inženýr Jan Reiter. Tento spolek působí na Sobotecku na hranici působnosti vodoprávních úřadů v Mladé Boleslavi, Mnichově Hradišti a Jičíně. Pokud lidé v obcích vytvoří občanská sdružení zabývající se ochranou podzemních vod, pak orgány státní správy jsou povinny je upozorňovat na nově projektované průzkumné vrty ale i vrtané studny a jiné státem povolované aktivity týkající se podzemních a povrchových vod. Musí ale o to podle vodního zákona a zákonů č. 500/2004 a 183/2006 požádat. Stávají se tak plnohodnotnými účastníky řízení. Občanská sdružení mohou převod průzkumného vrtu na vrtanou studnu zablokovat do doby, než budou splněny jejich zákonné požadavky. Těch není mnoho. Stačí, aby před hloubením průzkumného vrtu byly prokazatelným způsobem zaměřeny okolní studny, průzkumný vrt splňoval požadavky na vodní dílo, tedy ČSN 75 5115, na vrtu byl realizován hydrodynamický test, lidově řečeno čerpací a stoupací zkouška, a hlavně prokazatelným způsobem byl ve vrtu vyloučen hydraulický zkrat, tedy propojení dvou kolektorů o rozdílné hladině podzemní vody. Úředníkům by nemělo stačit jenom konstatováním hydrogeologa, že po vrtných pracích nebyl v okolních studnách zaznamenán pokles hladin. Pokles se může projevit až později, obzvlášť v klimaticky suchém období. Na vyloučení hydraulického zkratu je možné využít karotážní měřící metodou, která spočívá v ředění označené kapaliny. Státní úředníci argumentují vysokými náklady na karotážní měření, které realizují specializované firmy. Jenže tyto firmy proměřují vrty souborem někdy na přístrojové vybavení velmi náročných karotážních metod. Měření na hydraulický zkrat by měl zvládnout každý hydrogeolog a na výrobu měřící sestavy si stačí nakoupit pár věcí z hobby marketu a z akvaristiky.

Je tu ale ještě otázka, kdy už přestává být průzkumný vrt průzkumným vrtem a stává se vrtanou studnou?

Tady je opět problém se současnou, horkou jehlou šitou legislativou. Hydrogeologický průzkumný vrt nemůže být podle zákonů vystrojen jako vrtaná studna, protože by to v tom případě byla stavba bez stavebního povolení. Navíc závěrečná zpráva o provedení průzkumného vrtu má teprve sloužit pro vypracování projektové dokumentace vrtané studny za účelem získání stavebního povolení ve společném účastnickém řízení. Vyhloubit nejprve průzkumný vrt je ale obvyklá cesta, jak postavit už vystrojený objekt jako studnu a tím se vyhnout připomínkám ve stavebním řízení s odkazem na fakt, že s vrtem se už nedá nic dělat. Zhotovitelé si z toho postupu udělali takřka běžnou praxi, aby se vyhnuli připomínkovému řízení s občany, protože občané jinak reagují na oznámení o průzkumném vrtu a jinak na oznámení o vrtané studni jako o stavbě. Ve stavebním řízení k převodu průzkumného vrtu na vrtanou studnu se případné připomínky občana smetou pod stůl tvrzením, že vrt je už hotový, a proto se s tím nedá nic dělat.

Vycházel bych raději nikoliv z nedokonalých zákonů, ale ze samé podstaty věci. Pokud ze země kouká trubka, ať už plastová nebo ocelová, jedná se o průzkumný vrt. V některých případech lze tolerovat, kdy pro lepší ochranu vrtu je kolem vybudována manipulační šachta. Pokud je ve vrtu zapuštěné čerpadlo, výtlak a v manipulační šachtě jsou elektrické instalace související s čerpáním vody, pak je nutné nahlížet na takovou sestavu už jako na vrtanou studnu, přestože se majitel dušuje, že z vrtu vodu neodebírá. Z toho, co jsem už říkal je zřejmé, že postup klasického stavebního řízení při vybudování vrtané studny a převod průzkumného vrtu na vrtanou studnu jsou podle mého názoru dvě velmi podobné cesty se svými přednostmi a nedostatky. Pokud vrtné práce opravdu řídí odborně způsobilý geolog, tedy nikoli ten, kdo na to má jen „papír”, pak průzkumný vrt je plnohodnotná nemovitost, která může být bez problémů administrativně převedena na vodní dílo tedy na vrtanou studnu. Hydrogeologický posudek na průzkumný vrt s dokumentací jeho základních parametrů by měl být nejen pro instalatérskou firmu základním podkladem, kam do vrtu zapustit čerpadlo a případnou sestavu na hlídání hladin, ale také pro majitele návodem, jak vodní dílo dlouhodobě využívat, aby nedošlo k jeho poškození.

Existují případy, kdy není třeba hydrogeologický průzkum?

Ano. V případě umístění studen využívající kolektory vázané na štěrkopískové akumulace nebo na mocné a dobře zvodnělé pískovce, tedy tam, kde je hydrogeologická situace v místě předpokládaného vrtu dobře známa. V obcích, kde je v těchto kolektorech vyhloubena jedna studna vedle druhé a všechny mají obdobnou vydatnost a hladinu v totožné nadmořské výšce není hydrogeologický průzkum před vybudováním nové studny nutný. To ale neznamená rezignovat na dozor při vrtných pracích. Pod zem nevidíte, a tak vás může už mnohokrát provrtané naprosto banální místo něčím nepříjemným překvapit. A to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti. Geologický dozor přítomný při vrtných pracích by měl na změnu přírodních podmínek okamžitě reagovat.

Jaký byste tedy doporučil postup majitelům pozemku, pokud se rozhodnou pro vyhloubení studny?

Bez ohledu na finanční a místně politickou situaci je potřeba nejprve vyhodnotit, jaký objekt je vhodný pro jímání podzemních vod. Například v některých vesnicích se po dřívějších negativních zkušenostech zásadně staví proti hloubení vrtaných studen. Majitel pozemku se hlavně musí rozhodnout, jestli chce studnu kopanou nebo vrtanou. V některých oblastech stačí použít i takzvané zatloukačky, které lze běžně koupit například v OBI (viz OBI, lux-zarážecí-filtr). Je to vlastně perforovaná trubka s hrotem, kterou zatlučete do zvodněných štěrkopísků. V rozhodnutí, jaký objekt k jímání podzemních vod vybudovat v daných hydrogeologických podmínkách by ale měl majitelům pozemků pomoci hydrogeolog. Obecně se lze řídit pravidlem, pokud je podzemní voda v dosahu bagru s podkopem, tedy ve štěrkopískách zhruba v hloubce do šesti metrů nebo v podobném horninovém prostředí a na pozemku je dostatek místa na bagr, jámu a vytěženou zeminu, pak není třeba váhat s vybudováním kopané studny. Jen bych chtěl upozornit, že po dosažení hladiny podzemní vody, se stěny výkopu začnou bortit. Pak je nutné na dno výkopu nad hladinou vody položit první skruž a studnu dodělat jako spouštěnou. Spouštěnou studnu lze vybudovat v sypkých horninách už od povrchu terénu. Vyhloubit spouštěnou studnu hlubší než cca 20 metrů ale už považuji za extrém. Pokud je podzemní voda mělko pod terénem v relativně pevných ale dobře rozpojitelných horninách, tedy v pískovcích a arkózách, pak je možné studnu vyhloubit ručně bouracím kladivem. Postup bývá přibližně 0,5 až 1 metr za den. Hloubit klasickou studnu v pevných horninách například v žulách vyžaduje trhací práce. Zajistit povolení k trhacím pracím je v současnosti běh na dlouhou trať. To povolení nezískáte dřív než po roce běhání po úřadech, a to ještě za předpokladu vhodné planetární konstelace. Pokud majitel pozemku není střelmistr a vybudování studny by využíval k likvidaci nepoužitých trhavin, pak hloubení klasické studny v geologickém prostředí tvrdých hornin považuji za nevhodné.

Další aspekt pro rozhodnutí, zda hloubit klasickou studnu je mocnost zvodnění a vydatnost studnou zastiženého zvodnělého kolektoru. Pokud mocnost zvodnění kolektoru s průlinovou propustností, například v pískovcích nebo štěrkopískách, je malá, řádově v centimetrech, pak vrt kolektorem projde, a přitom ani zkušený vrtař nebo hydrogeolog nemusí postřehnout přítok podzemní vody. Při provrtání zvodnělé vrstvy s malou mocností řádově v prvních centimetrech dojde vlivem rychlého hloubení vrtu do podložního izolátoru tvořeného jíly, jílovci nebo prachovci k dočasnému  zatěsnění zvodněného kolektoru a tím i přítoku vody do vrtu. Přitom by přítok bohatě stačil zásobovat domek obývaný početnou rodinou. V tomto případě opět doporučuji vybudovat zdroj vody jako klasickou studnu. Pokud studnu zahloubíte cca 1 až 2 metry pod bázi kolektoru, získáte tak retenční objem 3/4 až 1,5 krychlových metrů vody. Získaný retenční objem vám vykompenzuje malý přítok vody do studny. Pokud budu kalkulovat finance na pořízení klasické mělké studny nebo průzkumného vrtu do hlubšího kolektoru, pak se dostávám na podobná čísla.

Od technického provedení jímacího objektu se odvíjí i administrativní postup spojený s jeho cílovým určením jako vodní dílo. U mělkých hloubených studní do 20 metrů většinou dopředu víme, že v ní bude voda. Proto v tomto případě doporučuji postupovat klasickým způsobem, a to územním řízením a stavebním povolením, vybudováním vodního díla a následně kolaudací a povolením k odběru podzemní vody. Územní řízení a stavební povolení mohou probíhat ve společném řízení nebo odděleně ale pak musí být obě vydána ve stejný den, tedy s totožným datem. Tím není vyloučen postup používaný u vrtů, kdy se klasická studna vybuduje jako průzkumné dílo, dodatečně se vyřídí územní řízení a stavební povolení a následně se požádá o povolení k odběru podzemní vody a tím se převede na vodní dílo. Záleží na dohodě s úřady. U vrtaných studní je situace poněkud odlišná. Vrt často hloubíme v místech, kde si nemusíme být jisti v jaké hloubce, a jestli vůbec, na vodu narazíme, případně jestli vrt bude mít požadovanou vydatnost a zastižená podzemní voda bude mít dostatečnou kvalitu. Proto se takový vrt oprávněně nazývá průzkumným vrtem. Vyhloubený průzkumný vrt lze po otestování vydatnosti přítoku a kvality vody dodatečně převézt na vrtanou studnu. Jenom pozor. Od roku 2019 je nutné si také na vyhloubení průzkumného vrt vyřídit vodoprávní povolení. Pokud si můžeme být jisti, že bude na pozemku v určité hloubce v pískovcích nebo štěrkopískách zastižena podzemní voda, je výhodnější postupovat klasickým způsobem, to znamená územním řízením, stavebním povolením a tak dále. Zamezí se tím nepříjemnému překvapení, když se nepodaří průzkumný vrt převézt na vrtanou studnu a vy budete nuceni nechat dílo za pár desítek tisíc korun nechat odborně zlikvidovat.

Často se označuje jako ideální kombinace vrtař/studnař a proutkař. Co si o tom myslíte?

Podrobněji jsem se k tématu již na stránkách tohoto portálu vyjadřoval v samostatném článku (https://voda.tzb-info.cz/vlastnosti-a-zdroje-vody/21706-hledani-vody-pohledem-zkuseneho-hydrogeologa). Obecně mohu říci, že taková spolupráce je určitě možná. Má to ovšem svá specifika, která ve svých textech podrobně popisuji. Důležitá je zcela jistě ochrana přírody i spotřebitele a hmotná odpovědnost u živností, ať už se nazývají jakkoli.

Děkuji za rozhovor

Úvodní foto: Ing. Jan Reiter, další foto (podle abecedy): Mgr. Viktor Goliáš Ph.D., RNDr. Jaromíra Hrdá Ph.D., Pavel Chaloupka, Ing. Michal Lenoch, Mgr. Iva Mikisková, Ing. Tomáš Pokorný, Ing. Artur Prášek, RNDr. Martin Procházka, Ing. Jakub Průša, RNDr. Radim Ptáček, Mgr. Lisseth Sánchez de Valdiviezo, Ing. Václav Tenenko

Mgr. Petr Nakládal,

věk 56 let, narozen v Praze. Oba rodiče hydrogeologové. Od dětství zájem o geologické obory, fyziku, matematiku, chemii, výbušniny, horolezectví, potápění a speleologii. Po základní škole vyučen v oboru elektromechanik pro stroje a zařízení. Maturita v elektrotechnickém oboru na večerní škole pro pracující v Praze Motole. V osmdesátých letech zaměstnán v Mikrotechně Modřany jako vývojový pracovník elektronických přístrojů pro výrobu. V průběhu vojenské služby dva roky praxe na výstavbě jaderné elektrárny Dukovany. Po vojenské službě nedokončené vysokoškolské vzdělání na ČVUT fakulta elektrotechnická. V roce 1995 dokončené vysokoškolské vzdělání na PřF UK fakulta geologická jako hydrogeolog s titulem Mgr. Od roku 1995 zaměstnán jako hydrogeolog u firmy Karel Kliner – vodní zdroje, od roku 2012 OSVČ.