Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Domácí úprava pitné vody a vhodnost filtrů

Starost o kvalitu vody vede podle slov Františka Kožíška ze Státního zdravotního ústavu (SZÚ) spotřebitele k hledání alternativ ke klasickému zásobování pitnou vodou z veřejných vodovodů či soukromých studní. „Zdaleka ne vždy je ale obava z nekvalitní vody odůvodněná, zvláště jedná-li se o veřejné zásobování,“ říká na úvod našeho rozhovoru vedoucí Národního referenčního centra pro pitnou vodu (NRC).


© Fotolia.com

Za hlavní problém označujete spíše než kvalitu vody praktiky některých prodejců, kteří se nám snaží vnutit nejrůznější přístroje na její vylepšení. Co přesně máte tímto na mysli?

Mám na mysli velmi důmyslné triky, často klamavé, aby své zboží prodali i tomu, kdo je vůbec nepotřebuje. Typické pro tyto firmy a dealery je paušální zveličování problémů s vodou a strašení obyvatel ohledně nebezpečnosti vody. Často ani nečekají, až se na ně někdo obrátí, ale aktivně vyrážejí do terénu, aby potenciální zákazníky přesvědčili třeba o nutnosti koupi filtru. Jedná se o podomní prodej, většinou maskovaný jako služba kontroly kvality vody v domácnosti, ať už jako placená či neplacená. Někdy se za tímto účelem vydávají za pracovníky vodárenských společností, častěji za nezávislé kontrolory či laboranty různých asociací pro zdravou nebo čistou vodu.

Jak vypadá takovýto rozbor vody. Můžete uvést konkrétní příklady?

Setkali jsme se s případy, kdy takový podomní laborant schválně naměřil nadlimitní koncentraci daného analytu, například dusičnanů, přestože jeho obsah byl v pořádku. Toto máme dokumentováno na několika vodách, kde dealer vystavil protokol o měření a kde byla posléze voda odebrána k řádnému rozboru v laboratoři. Není náhodou, že výsledky měřené dealerem byly ve všech případech vyšší než skutečná hodnota zjištěná řádným laboratorním rozborem. Další dealer pak měřil v jiných jednotkách, než uvádí vyhláška na pitnou vodu (252/204 Sb.), ale limit porovnával s vyhláškou. Jako příklad lze uvést konduktivitu, která nepřímo udává obsah rozpuštěných minerálních látek. Vyhláška udává mezní hodnotu 125 mS/m. Dealer ale uvedl měření v mikrosiemens na centimetr (μS/cm), což je numerická hodnota desetkrát větší (oproti mS/m), tuto hodnotu pak porovnával s limitem v mS/m a konstatoval překročení limitu. Jindy je zase naměřená hodnota víceméně správná a v rámci hygienického limitu, ale dealer ji mylně interpretuje jako zdraví nebezpečnou. Je třeba si uvědomit, že mimo laboratoř nelze nikdy provést rozbor v minimálním potřebném rozsahu, takže výsledek domácího rozboru – i kdyby byl správný a kvalita nevyhovující – nám nedá odpověď na otázku, v jakém rozsahu a jak je třeba vodu upravovat. Tito podomní laboranti tedy nabízejí spektrum asi deseti fyzikálně-chemických ukazatelů, které lze stanovit na místě, z nichž ale asi polovina má minimální přímou zdravotní relevanci. Dělat z takového rozboru nějaký závěr o závadnosti vody je mírně řečeno neodpovědné.

Jak se bránit takovýmto praktikám?

Důležité je pozorně číst, co nám firmy nabízejí a oddělit reklamní sdělení od faktických úkonů. Z výše uvedeného vyplývá, že otázka správnosti, relevantnosti či validity používaných metod je v těchto případech druhotná, rozhodující je záměr dealera. Z toho důvodu se většina z nich snaží svůj výsledek, který poskytují v písemné podobě, ošetřit tím, že do záhlaví uvedou například: Rozbor vody – semikvantitativní stanovení nebo Orientační chemická analýza, aby je kvůli zcela nepravdivému výsledku nemohl nikdo kritizovat či napadnout.
Lidé napojení na veřejný vodovod, a těch je u nás asi 95 %, si mohou informaci o kvalitě vody vyžádat přímo od dodavatele vody. Pokud chce spotřebitel vědět, jaká je aktuální kvalita vody nebo jaké chemické látky se používají k úpravě jemu dodávané vody, výrobce či dodavatel mu musí podle zákona tyto informace poskytnout – měly by dokonce být už i na internetové stránce výrobce či dodavatele. Spotřebitel musí být navíc informován, pokud se při kontrole kvality vody v jeho objektu zjistí, že voda nevyhovovala požadavkům kvůli nedostatkům v jeho domovním rozvodu, za nějž vodárenská společnost neodpovídá. Rovněž musí být povinně informován, pokud již dodávaná voda nevyhovuje stanoveným požadavkům a orgán ochrany veřejného zdraví povolí dodávat po určité období vodu nižší kvality (což je možné jen za podmínky, že nebude ohroženo zdraví). Totéž samozřejmě platí i v případě zákazu nebo omezení použití pitné vody. Obyvatelé zásobovaní pitnou vodou z domovní studny jsou pak sami odpovědni za její kvalitu a chtějí-li ji znát, musí si nechat udělat rozbor. Je však nutné obrátit se na nezávislou laboratoř a nespoléhat na výše zmíněné podomní laboranty, kteří nabízejí stanovení vybraných ukazatelů na místě.

Lze tedy odpovědně říci, že kvalita vody z kohoutku je ve většině případů bezpečná?

Odpovědně lze říci, že zdaleka ne vždy je obava z nekvalitní vody odůvodněná, zvláště jedná-li se o veřejné zásobování. Stále u nás existuje mnoho vodovodů i studní, ve kterých je kvalita vody velmi dobrá, někde se dokonce vyrovná balené vodě kojenecké nebo ji i předčí. A i tam, kde je kvalita průměrná, je voda z vodovodu pro spotřebitele bezpečná (to se týká více než 99 % případů) – a to nejen pro dospělého. Pokud voda odpovídá ve všech ukazatelích požadavkům na pitnou vodu, je zcela bezpečná i pro kojence. Pokusy vylepšovat takovou vodu vlastní úpravou mohou vést naopak k jejímu zhoršení. Proto je dobré nepodléhat reklamnímu strašení či vábení a nejdříve se odpovědně seznámit s kvalitou své pitné vody.

Nejčastějšími „vylepšováky“ jsou převařování vody a vodní filtry. Jak je to s jejich účinností?

Co se týče tradiční domácí úpravy vody převařováním, panuje zde pověra, že převařením se z nepitné vody stane pitná, aniž by se přitom rozlišovaly druhy kontaminace. U mikrobiologické kontaminace je var skutečně účinným prostředkem dezinfekce, ale potřebná délka varu je zde udávána velmi rozdílně. Je-li voda nezakalená a senzoricky přijatelná (barva, pach, chuť), je možné následující postup považovat za dostatečný pro dezinfekci pitné vody: Vodu uvedeme jednorázově do klokotavého varu, například ve varné konvici, takže bublá celá její hladina (voda má přibližně 100 °C), a pak ji necháme nejméně 10 minut stát a přirozeně chladnout – nedáváme do ní led ani ji během chladnutí nedáváme do lednice. U chemické kontaminace (s výjimkou chloru a jiných těkavých látek, které se varem odstraňují), však není převaření vody nic platné, protože varem se chemické složení vody nezmění, a pokud ano, tak k horšímu – odpařením části vody se přítomné látky (například dusičnany) zahustí a koncentrují.
Zatímco dříve byla úprava chemických vlastností vody výsadou vodáren, došlo v posledních desetiletích k miniaturizaci některých klasických způsobů úpravy a jejich přenesení do domácích podmínek. A to se všemi výhodami i nevýhodami. Procesy vyžadující průběžnou kontrolu a řízení ze strany odborníků se tak dostávají do rukou laiků. Zařízení na úpravu pitné vody v domácnosti, nesprávně nazývaných vodní filtry, existuje dnes velké množství, a není vůbec lehké (zvláště pro laika) se v nich vyznat. Tato zařízení pracují na různém principu: mechanická filtrace, sorpce na aktivním uhlí a podobných médiích, výměna iontů na iontoměničích, speciální membránové filtrace, katalytická oxidace a tak podobně. Většinou se jedná o kombinaci 2 až 3 způsobů úpravy, protože každý působí pouze selektivně na určitý druh znečištění. Častá je kombinace s některým prvkem dezinfekce. Všechna zařízení vyžadují pravidelnou údržbu, například iontoměniče u větších výkonů je nutno regenerovat několikrát týdně, u malých zařízení se vyměňuje celá vložka. Mechanické filtry musíme proplachovat nebo čistit – a podobné je to i u ostatních technologií. Již naznačené problémy s užitím mohou mít původ i v přístrojích samotných, v návodu k užití či v obsluze.

Státní zdravotní ústav vydal jakési desatero k problematice domácí úpravy pitné vody. Mohl byste ho alespoň v kostce zmínit?

Je to deset bodů pro spotřebitele, kteří se rozhodnou pro domácí úpravu vody. Říkáme, aby vodní filtr kupovali pouze tehdy, pokud mají nějaký prokázaný problém s kvalitou vody. Pokud odebíráte vodu z vodovodu, máte podle zákona právo znát její kvalitu a dodavatel vám musí tuto informaci poskytnout. Pokud máte vlastní studnu, musíte si nechat udělat rozbor sami. Nespoléhejte se na rozbory vody přímo u vás doma, kvalita těchto rozborů je sporná a zájem těchto podomních laborantů je jediný – dokázat, že vaše voda je špatná, a nabídnout vám ke koupi vodní filtr či jiné zařízení. Pokud je úprava vody nutná, obraťte se na tři různé firmy, pošlete jim výsledky rozboru a požadavky na účel a množství upravené vody. Vyžádejte si nabídku technického řešení, pořizovacích a následných provozních nákladů, nároků na obsluhu a údržbu. Zařízení na úpravu vody pracují na principu různých technologií a žádné z nich není univerzální pro všechny druhy znečištění. Proto je před výběrem filtru nutné mít nejprve zcela spolehlivý rozbor vody. Zařízení bude pracovat bezpečně pouze tehdy, pokud je zároveň splněna trojice podmínek: a) zařízení nemá žádné konstrukční vady a je správně použito na daný typ znečištění; b) prodejce ho vybaví návodem k použití; c) uživatel dodržuje návod k použití. Bohužel ne vždy jsou tyto podmínky splněny.
Pokud nemáte ve studni minerální vodu, což jsou jen výjimečné případy, nevolte přístroje na bázi reverzní osmózy (prodejci někdy hovoří o membránové filtraci), které vodu zcela zbavují všech nezbytných minerálních látek. Konzumace osmotické vody znamená prokázané zdravotní riziko. Ani deklarovaná remineralizace nedokáže učinit z filtrátu vodu pitnou. Podobně nepitná voda bez minerálů vzniká i destilací nebo kondenzací vzdušné vlhkosti. Jestliže vodu změkčujete z technických důvodů, upravte jen tu část vody, která jde do technických zařízení, a pro kohoutek v kuchyni zajistěte přívod nezměkčené vody. Vápník a hořčík v pitné vodě jsou důležité prvky chránící vaše zdraví a nedokáže je nahradit ani pestrá strava. Nepoužívejte pro úpravu pitné vody ani magnetickou nebo elektromagnetickou úpravu, která má snížit tvorbu vápenatých usazenin v potrubí. Neexistují spolehlivé studie, jaký má takto upravená voda vliv na zdraví při dlouhodobém požívání. Proto je v ČR tato technologie povolena pouze na úpravu teplé vody. Každý, kdo v ČR uvádí na trh nějaké zařízení na úpravu vody, musí si před uvedením na trh u akreditované laboratoře ověřit, zda zařízení splňuje hygienické požadavky definované ve vyhlášce č. 409/2005 Sb. Pouze s kladným posudkem od příslušné české laboratoře může výrobek uvést na trh. Žádejte proto po prodejcích kopii tohoto posudku, kde se dozvíte, jak bylo zařízení testováno a s jakým výsledkem. V případě problémů se zakoupeným zařízením, které není prodejce schopen nebo ochoten řešit, se obraťte se stížností na KHS nebo ČOI.

Děkuji za rozhovor.

MUDr. František Kožíšek, CSc., je odborníkem v oblasti pitné vody, působí ve Státním zdravotním ústavu v oddělení hygieny vody, je vedoucím Národního referenčního centra pro pitnou vodu (NRC): Internetové stránky http://www.szu.cz/tema/zivotni-prostredi/pitna-voda.

 
 
Reklama