Jak se v Praze hospodaří s dešťovou vodou?

Dosavadní exkurze za příklady dobré praxe hospodaření s dešťovou vodou (HDV) se v rámci projektu Počítáme s vodou uskutečnily v zahraničí (Švýcarsko, Německo, Rakousko, Dánsko). Avšak i u nás lze již nalézt řadu dobrých příkladů, jak ukázala exkurze v Praze.

Prvním navštíveným místem byly Thomayerovy sady v Praze 8 – Libni, které se rozkládají na tzv. Zámeckém vrchu za Libeňským zámkem, podél slepého ramena řeky Vltavy a jejího přítoku Rokytky. Založil je zahradní architekt František Thomayer na počátku 20. století. Park prošel v roce 2017 opravou celé cestní sítě včetně vyhlídek, odpočívadel, nového jednotného mobiliáře a zejména způsobu práce se srážkovým odtokem. Zpracovatelem vodohospodářské části byl JV Projekt VH s.r.o., jehož majitel Ing. Jiří Vítek nás místem provázel.

Cílem odvodnění bylo realizovat ho v co nejvyšší míře přírodě blízkým způsobem při respektování charakteru místa. Co nejvíce srážkového odtoku z cest a ostatních zpevněných ploch parku, jako jsou plochy vyhlídek a odpočívadel, je proto odvedeno do přilehlého terénu, kde se voda vsakuje přes půdní vrstvu porostlou vegetací a vypařuje do ovzduší. Zároveň bylo nutno zabránit vzniku eroze, jejíž riziko je vzhledem ke strmému terénu vysoké. Systém odvodnění je navržen na 5letý déšť. Jeho schéma přehledně ukazuje Obr. 1.

Obr. 1. Schéma odvodnění Thomayerových sadů (JV Projekt VH s.r.o.)

Srážkový odtok z cest je odváděn povrchovými otevřenými žlábky (Obr. 2) do mělkých zatravněných průlehů, které jsou součástí travnatých ploch. Některé průlehy mají pod sebou ještě retenční rýhy vyplněné štěrkem pro zvýšení retenčního objemu a odtok z nich do jednotné kanalizace je regulován pomocí regulátoru odtoku umístěného v regulační šachtě (Obr. 3). U jiných průlehů se počítá pouze s přetokem na trávu (Obr. 4). Průlehy jsou velmi nenápadné a často slouží i jako místo odpočinku či hry (Obr. 5).

Obr. 2. Srážkovou vodu k průlehům přivádějí povrchové žlábky, které jsou otevřené, aby šly dobře čistit (Foto: I. Kabelková)

Obr. 3. Průleh s regulační šachtou (a pan Vítek při výkladu) (Foto: N. Matić)

Obr. 4. Mělké průlehy s přetokem do okolního terénu (Foto: N. Matić)

Obr. 5. Organizátoři hry vůbec netušili, že pexeso vyložili na průlehu (Foto: I. Kabelková)

K odvádění vody do okolního travnatého terénu se používá také další velice jednoduché řešení: obrubníky podél cest jsou na jedné straně snížené a lemované štěrkovou drenážní rýhou (Obr. 6). Obdobně jsou odvodněny i mlatové cesty (Obr. 7).

Obr. 6. Cesta se sníženým obrubníkem, přes nějž srážková voda odtéká do boční štěrkové drenáže (Foto: I. Kabelková)

Obr. 7. Odvodnění mlatových cest do štěrkové drenáže (Foto: N. Matić)

Elegantním řešením je umístění retenční nádrže. Hledali byste ji pod vyhlídkou? Zadržená voda se vypařuje díky spárám mezi prkny, která ji zakrývají, nebo je odváděna přetokem do okolního terénu (Obr. 8, Obr. 9, Obr. 10).

Obr. 8. Retenční protierozní nádrž pod vyhlídkou (Foto: I. Kabelková)

Obr. 9. Retenční nádrž pod vyhlídkou (Schéma: JV Projekt VH s.r.o.)

Obr. 10. Retenční nádrž pod vyhlídkou ve výstavbě (Foto: JV Projekt VH s.r.o.)

Pro zabránění eroze soustředěným odtokem srážkových vod slouží kamenné kaskády. Kaskáda na Obr. 11 odvádí odtok do průlehu v blízkosti velké vrby, kterou tak zásobuje vodou (Obr. 12).

Obr. 11. Kamenná kaskáda pro odvod srážkové vody (Foto: N. Matić)

Obr. 12. Průleh u vrby (Foto: I. Kabelková)

Zvýšený vsak měl rovněž podpořit dotaci studánky, avšak v době naší návštěvy byl pramen vyschlý (Obr. 13).

Erozní splachy má zachytit kamenná zídka pod svahem, jejímž zdivem by srážková voda měla protékat (Obr. 14).

Obr. 13. Pramen Libeňka (Foto: I. Kabelková)

Obr. 14. Zídka pro zachycení erozních splachů (Foto: N. Matić)

Zde, ale i na některých dalších místech, se však ukázala malá zkušenost dodavatele s realizací přírodě blízkých opatření: prostor za zídkou je příliš malý pro zachycení splachů; problematické je i umístění jedné z kamenných kaskád na trochu jiném místě, než bylo v návrhu, či použití jiné než předepsané travní směsi pro osetí některých průlehů.

Důležitá je rovněž údržba systému: žlábky by měly být pravidelně čištěny. Je otázkou, zda se tak skutečně děje…

Co v parku chybí, jsou osvětové informační tabule, které by vysvětlovaly veřejnosti systém a principy použitého HDV.

Dále jsme navštívili moderní kancelářskou budovu v Praze 8 – Karlíně postavenou v letech 2017–2019 Skanska a. s. na místě bývalé opravny automobilů Praga a příznačně nazvanou Praga Studios. Provázeli nás Eva Nykodymová a facility manager objektu Jakub Zadák.

Budova získala certifikáty LEED Platinum a WELL Gold, které cílí na udržitelnost a na zdraví budovy. Tomu přispívá i významná úspora pitné vody (cca. 40 % dle kalkulace LEED) díky úsporným armaturám a díky hospodaření s dešťovou vodou. Dešťová vody ze střechy je akumulována v nádrži o objemu 100 m³ v 1. podzemním podlaží a používá se na závlahu zeleně objektu (odhadem prý stačí na cca 30 % vody pro závlahu). Na střeše je v odpočinkové zóně vertikální zelená stěna, hmyzí hotel a včelí úly; část střechy je realizována jako extenzivní vegetační střecha (Obr. 15, Obr. 16).

Obr. 15. Vertikální zelená stěna a hmyzí hotel na střeše Praga Studios (Foto: N. Matić)

Obr. 16. Včelí úly na extenzivní vegetační střeše Praga Studios (Foto: I. Kabelková)

Zajímavým místem je komunitní zahrada. 63 m² truhlíků slouží zájemcům z řad nájemníků budovy k tomu, aby si mohli pěstovat libovolné rostliny – od květin po zeleninu. K dispozici mají rovněž zahradnické náčiní a vodu na zalévání. Zájem o truhlíky je prý na začátku sezóny veliký a plodiny se údajně neztrácejí.

Obr. 17. Komunitní zahrada u Praga Studios (Foto: I. Kabelková)

Když se v r. 2012 na místě proluky na rohu ulic Národní a Mikulandská v Praze 1, na snad nejdražší pražské parcele (184 milionů korun), začala stavět nová budova, byli jsme všichni velmi zvědavi, jak dopadne. Výsledek, myslím, všechny překvapil. Palác DRN byl dokončen v roce 2017 a slouží jako polyfunkční budova s kancelářemi, restaurací, obchody a galerií. Jméno budovy DRN odráží výraznou úlohu vegetace – na stěnách i na střeše. Fasádu ozvláštňují truhlíky osázené okrasnými travinami a jarními cibulovinami, které jsou rozmístěné na ochozech kolem pěti pater (Obr. 18, Obr. 19). Nájemníkům kanceláří slouží střešní zahrada (Obr. 20).

Obr. 18. Pohled na Palác DRN a jeho vnější fasádu s truhlíky s okrasnými travinami z Národní ulice (Foto: N. Matić)

Obr. 19. Atrium Paláce DRN s popínavými rostlinami na kamenném stromě a s truhlíky s travinami na vnitřní fasádě (Foto: N. Matić)

Při exkurzi nás provázela zahradnice Hana Pollertová, která se o veškerou zeleň stará. A není to práce jednoduchá, protože zelená střecha i truhlíky jsou vystaveny extrémním podmínkám. Zeleň vyžaduje údržbu min. 1× týdně a roční náklady činí 225 tis. Kč.

Pro zálivku zeleně se akumuluje dešťová voda a jen při déletrvajícím suchu je doplňována voda pitná. Závlaha je realizována jako kapková, přičemž vnitřní okruh je uzavřený. Do zálivkové vody jsou průběžně dávkovány živiny.

Střešní zahrada je založena na 150 m³ střešního substrátu a je kombinací extenzivní a intenzivní střechy, která není jen rovná, ale i tvarovaná. Dominantou je několik platanů zasazených buď přímo v substrátu, nebo v nádobách (Obr. 20). Ty vyžadují největší péči, protože – i když jsou izolované - nádoby se přehřívají a je nutno je chladit zaléváním.

Obr. 20. Střešní zahrada Paláce DRN s platany (Foto: N. Matić)

Obr. 21. Pohled ze střechy Paláce DRN (Foto: N. Matić)

Střecha zadržuje srážkovou vodu a zpomaluje její odtok do kanalizace a zároveň slouží jako místo setkávání a odpočinku, které má díky výparu ze zeleně příjemné mikroklima a hlavně úžasný výhled na Prahu (Obr. 21). Už jste někdy viděli z okénka WC přímo na Národní divadlo (Obr. 22)? Není divu, že střechu ocenil Svaz zakládání a údržby zeleně v soutěži Zelená střecha roku 2018 1. místem v kategorii veřejná intenzivní.

Obr. 22. Pohled z WC na střeše Paláce DRN (Foto: I. Kabelková)

Posledním místem exkurze byly Čelakovského sady u Národního muzea, které spolu s navazujícím veřejným prostorem byly nově upraveny po nedávné rekonstrukci Národního muzea. Historicky i stavbou byly značně zdevastovány, zejména zhutněním či navážkami. Zajímavým faktem je, že v zadání úpravy nebylo vůbec hospodaření s dešťovou vodou. Autoři krajinářského řešení se ho však pokusili alespoň částečně zohlednit. S tím nás seznámil arborista David Hora z firmy Treewalker, s.r.o, který se na krajinářském řešení spolupodílel.

Trávníky byly založeny sendvičovým způsobem na vrstvách písku a hlinito-písčitého substrátu. Jsou tak schopny zadržet velké množství srážkové vody a snižují povrchový odtok. Zároveň snesou vysokou zátěž užíváním. Ano, zde se smí po tomto krásném trávníku chodit (Obr. 23).

Asfalt na cestičkách byl změněn na dlažební kostky se spárami (Obr. 24), které umožňují alespoň částečný vsak srážkové vody, i když jejich efekt pro přívalové srážky je nízký. To je i proto, že byl použit nevhodný podklad (frakce 0/32 – tedy i s prachem), který vede ke kolmataci spár.

Cíleně probíhala výsadba nových stromů (jerlínů). Použity byly dvě technologie výsadby: jednak výsadba do nadstandardně velkých výsadbových jam se strukturálním substrátem obsahujícím hrubý štěrk (frakce 32/64), jehož velké póry zajišťují kořenům dostatek vzduchu, jednak do prokořenitelných certifikovaných buněk. V obou případech je snahou přivádět ke stromům co nejvíce dešťové vody – stromovou mříží (Obr. 25) či širokými spárami v dlažbě (Obr. 26). Prokořenitelný prostor stromů v pěší zóně má společnou revizní šachtu, která slouží pro analýzu půdy a měření vlhkosti (Obr. 27). A víte, proč stromy mají kolem sebe kovové prstence (Obr. 25, Obr. 26)? Aby je neočurávali psi – psí moč jim totiž velmi škodí.

Obr. 23. Velmi dobře založený a udržovaný trávník v Čelakovského sadech (a socha Elišky Krásnohorské) (Foto: I. Kabelková)

Obr. 24. Dlažební kostky se spárami umožňujícími vsak srážkové vody na cestičkách v Čelakovského sadech (a David Hora při výkladu) (Foto: N. Matić)

Pro stávající stromy se zlepšovaly stanovištní podmínky radiálním mulčováním původně velmi zhutněné půdy, která byla do hloubky 30 cm odfoukána a nahrazena štěrkovým substrátem. Díky tomu se zvýšilo zadržování vody a stromy ji mohou lépe využívat.

Obr. 25. Jerlín ve výsadbové jámě se strukturálním substrátem zakryté stromovou mříží pro přívod dešťové vody (Foto: N. Matić)

Obr. 26. Jerlín v prokořenitelných buňkách zakrytých dlažbou se širokými spárami umožňujícími větší přívod srážkové vody než dlažba s užšími spárami ve vzdálenějších místech pěší zóny okolí Národního divadla (Foto: N. Matić)

Obr. 27. Revizní šachta společná pro prokořenitelný prostor všech stromů v pěší zóně u Národního divadla (Foto: I. Kabelková)

Výklad D. Hory doplňovala opět Hana Pollertová, která o sady pečuje. V sadech je zavedena kapková závlaha pitnou vodou, avšak za sucha je nutné dodatečné zalévání. Velmi důležité je intenzivně zalévat stromy první dva roky po výsadbě, kdy každý potřebuje asi 100 l vody každé dva týdny.

Čelakovského sady patří k nejlépe udržovaným plochám v Praze. Kéž by se to stalo standardem…

Článek vznikl díky projektu Počítáme s vodou www.pocitamesvodou.cz