Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Historie instalatérského oboru

Předchůdci instalatérů byli sekerníci, vodáci a studnaři zabývající se stavbou mlýnů a vodních děl, dále pak i zvonaři a kameníci. První instalatéři začali v zahraničí působit už před rokem 1850. Do Českých zemí přišli první instalatéři z Německa v souvislosti s budováním plynovodů.

WC na archeologickém nalezišti Bulla Regia, Tunisko, foto D. Kopačková, redakce
WC na archeologickém nalezišti Bulla Regia, Tunisko, foto D. Kopačková, redakce

1 Úvod

Instalatérské řemeslo je neodmyslitelně spjato s oborem technická zařízení budov. Bez technických zařízení budov si dnes nedokážeme představit téměř žádnou obytnou, občanskou ani průmyslovou budovu. Obor technická zařízení budov se sice začal bouřlivě rozvíjet až v 19. století, už tehdy však čerpal ze zkušeností a poznatků mnohem starších. Tento článek pojednává o historii související s instalatérským řemeslem a zahrnující zejména období od 19. století do poloviny 20. století.

1.1 Nejstarší vodovody a kanalizace

Vodovody a kanalizace jsou známy už ze starého Řecka a Říma. Kdy se prováděly vodovody pomocí akvaduktů a trubek z pálené hlíny nebo olova. Kromě archeologických nálezů existuje o akvaduktech i písemné svědectví, které nám zanechal Sextus Julius Frontinus ve své knize De aquaeductu urbis Romae. Kanalizace měla charakter především zděných stok, z nichž nejznámější je římská stoka Cloaca maxima ze 6. století před naším letopočtem, jejímž účelem původně bylo vysušování močálů mezi sedmi pahorky Říma a později do ní byly zaústěny i odpadní vody z domů.

Středověké vodovody byly obvykle tvořeny čerpadlem poháněným vodním kolem, které čerpalo vodu do vodojemu umístěného na vyvýšeném místě, nebo vodojemu věžového (vodárenské věže) odkud voda proudila dřevěnými nebo mramorovými trubkami do kašen. První takový vodovod byl např. v Brně zřízen v roce 1415. Některé vodovody přiváděly vodu ze vzdálených studní nebo jinak zachycovaných pramenů. Dřevěné trubky bývaly vytvořeny z vrtaných borovicových kmenů. Později byly dřevěné trubky nahrazeny trubkami z pálené hlíny nebo kameniny. V 17. století byl zřízen první vodovod z litinových hrdlových trub. K většímu rozvoji vnitřních vodovodů došlo až od konce 19. století. Nejstarší vnitřní vodovody byly provedeny z olověných trubek opatřených uvnitř cínovou vložkou, která byla předepsána vládním nařízením č. 99/1931 Sb. z. a n.

Kanalizace byla ve středověku budována jen v nejnutnějších případech a jednalo se o zděné stoky. Odpadní vody byly v té době běžně odváděny společně s vodami srážkovými otevřenými vydlážděnými žlaby v ulicích. První jednotlivé stoky byly např. v Praze vybudovány až okolo roku 1660. Moderní stokové sítě se v Českých zemích začaly budovat až na přelomu 19. a 20. století. Na rozvoji moderní kanalizace u nás se nejvýznamněji podíleli odborníci Ing. W. H. Lindley, jež byl projektantem pražské kanalizace, Ing. Rudolf Březina, který byl jedním z projektantů kanalizace v Plzni, a dále Ing. Máslo. Stokové sítě budované před tímto obdobím, např. v Praze (na přelomu 18. a 19. století) nebo v Brně před rokem 1850, neodpovídaly moderním požadavkům a často nebyly těsné. První ústřední čistírny odpadních vod na našem území byly vybudovány na počátku 20. století – v roce 1903 ve Vítkovicích (dnes součást Ostravy) a v roce 1906 v Praze-Bubenči. O propagaci moderní vnitřní kanalizace se na přelomu 19. a 20. století u nás významně zasloužili Karel Stark, který v roce 1891 vydal v Praze knihu Kanalisace domovní a Ing. Rudolf Březina, který v roce 1906 vydal v Plzni obsáhlou monografii O kanalisaci nemovitostní.

1.2 Nejstarší splachovací záchody

Splachovací záchody jsou známy už z indického Mohendžodára, Sumeru a Babylonie (3. tisíciletí před naším letopočtem). Za pozornost stojí záchod v domě vysokého úředníka v egyptském Tel-el-Amarnu vybudovaném okolo roku 1360 před naším letopočtem a splachovací záchod z Minoova paláce na Krétě. Známy jsou také římské veřejné splachovací záchody skládající se z 25 kamenných sedadel a kanálu pod nimi. Za nejstarší splachovací záchod moderního provedení je považována záchodová mísa s klapkou na odtoku a splachovací nádržkou, kterou navrhl sir John Harington z Kelstonu v roce 1596. Vývoj moderních splachovacích záchodů začíná v 18. století. V roce 1778 si londýnský hodinář a zlatník Joseph Bramah nechal patentovat splachovací záchod s klapkou na odtoku. Z roku 1790 je znám tzv. pánvový klozet, jehož zápachovou uzávěrku vytvářela sklopná pánev na odtoku. Novější trychtýřový klozet s krouživým splachováním měl již vodní zápachovou uzávěrku jak ji známe dnes a byl předchůdcem vymývaných splachovacích záchodových mís dnešních tvarů, jež uvedla na trh např. firma Twyford, která jich do roku 1889 dodala 100 000 ks. První odsávací splachovací záchodová mísa pochází z roku 1870 a jejím vynálezcem byl John Randall Mann.

1.3 Nejstarší plynovody

Nejstarší plynovody jsou známy z Číny z 10. století před naším letopočtem. Tyto plynovody rozváděly bambusovými trubkami zemní plyn ke svícení a topení. Moderní plynárenství však nejprve využívalo uměle vyráběný plyn používaný nejdříve hlavně ke svícení a nazývaný svítiplynem. I když s výrobou svítiplynu se prováděly experimenty už v 17. a 18. století, začal rozvoj moderního plynárenství až na začátku 19. století. V roce 1805 vybudovali Phillips a Lee plynové osvětlení v prádelně v Salfordu u Manchesteru. K plynovým lampám přiváděly svítiplyn vyráběný v železných ležatých retortách. Za počátek plynárenství je považován rok 1813, kdy bylo vybudováno plynové osvětlení Westminsterského mostu v Londýně. V Českých zemích začal rozvoj plynárenství v roce 1845, kdy německá společnost Breslauer Gasbeleuchtungsgesellschaft uzavřela smlouvu s obcí pražskou o osvětlování ulic a náměstí a postavila v Karlíně (dnes součást Prahy) první plynárnu, která v roce 1847 začala dodávat svítiplyn do distribuční soustavy. Nedlouho po výstavbě pražské plynárny byla stavitelem Markem postavena také plynárna brněnská vybavená zařízením podle návrhu jejího prvního ředitele Molze. Tato plynárna byla uvedena do provozu v lednu 1848. Potom byly budovány plynárny také v dalších českých, moravských a slezských městech, např. v roce 1858 v Liberci, v roce 1859 v Opavě, v roce 1860 v Plzni atd. O propagaci svítiplynu se zasloužil Jan Evangelista Purkyně, který koncem 19. století napsal spis Svítiplyn. První rozvod zemního plynu byl vybudován v oblasti Severomoravských plynáren z ložiska Žukov v Českém Těšíně. V roce 1967 byl přiveden zemní plyn ze Sovětského svazu a v roce 1996 byly ukončeny dodávky svítiplynu, který byl plně nahrazen zemním plynem.

1.4 Počátky ústředního vytápění

Za předchůdce ústředního vytápění by mohlo být považováno teplovzdušné vytápění známé ze starého Říma. V moderní době důkladně propracoval a roku 1821 poprvé popsal ústřední vytápění vzduchem vídeňský inženýr Meissner. Na myšlenku využít k vytápění teplou vodu rozváděnou potrubím přišel roku 1777 Francouz Bonnemain. Vytápění vodou zahřátou až na 180 °C sestrojil okolo roku 1830 v Anglii A. M. Perkins, na jehož činnost navázala firma J. L. Bacon, jež později přesídlila do Německa a měla před druhou světovou válkou pobočku i v Brně. První vytápění parou sestrojil roku 1745 W. Cook, avšak prakticky ho začal provádět až J. Watt. Průkopníkem ústředního vytápění u nás byl Jan evangelista Purkyně, který koncem 19. století napsal spis Topení a větrání obydlí lidských a následně obsáhlou monografii Ústřední topení a větrání.

2 Vznik instalatérského řemesla

Předchůdci instalatérů byli sekerníci, vodáci a studnaři zabývající se stavbou mlýnů a vodních děl, dále pak i zvonaři a kameníci. První instalatéři začali v zahraničí působit už před rokem 1850. Do Českých zemí přišli první instalatéři z Německa v souvislosti s budováním plynovodů. Těmto instalatérům byli přiděleni na pomoc čeští mědikovci, kováři, zámečníci a klempíři. Po dokončení stavby plynovodů se někteří příchozí instalatéři a později i pomocníci osamostatnili a zůstali u nás. Někteří výše uvedení řemeslníci se postupně specializovali na zavádění vodovodů, a tak vznikli i u nás instalatéři, kteří pak do své působnosti, kromě vodovodů a plynovodů, přibrali také provádění kanalizace a ústředního vytápění. V roce 1890 už u nás bylo 24 instalatérských podniků. Novelou živnostenského řádu č. 39/1883 z. ř. vydaného původně jako Císařský patent č. 227/1859 z. ř. byla živnost spočívající v zařizování plynovodů, osvětlovacího zařízení a vodovodů prohlášena za koncesovanou, tedy vyžadující zvláštní způsobilost. Koncesi podléhalo zařizování plynovodů a vodovodů. Ústřední vytápění bylo živností svobodnou. Ministerské nařízení č. 196/1907 z. ř. ve znění ministerského nařízení č. 14/1918 z. ř. stanovilo průkaz způsobilosti, který záležel v:

  1. dokladu o vyučení ze živnosti instalování plynovodů a vodovodů;
  2. průkazu o čtyřletém zaměstnání při instalačních pracích plynovodních a vodovodních.

Místo výše uvedeného průkazu bylo možné podat průkazy náhradní těmito doklady:

  1. potvrzením o alespoň dvouletém zaměstnání při instalačních pracích výše uvedených;
  2. vysvědčením o první státní zkoušce z oboru strojního inženýrství, elektrotechniky, stavby lodí a strojního stavitelství lodního vykonané s úspěchem na některé vysoké škole technické, dále vysvědčením o první státní zkoušce s prospěchem vykonané na některé vysoké škole báňské, dále bylo možné předložit závěrečné odborné vysvědčení o státní zkoušce některé domácí vysoké školy technického směru o vykonané druhé státní zkoušce vysoké školy technické ze strojního inženýrství, elektrotechniky, lodního stavitelství, strojního lodního stavitelství, stavebního inženýrství, hydrotechniky nebo vysvědčení o vykonané druhé státní zkoušce odborné školy pro hornictví, resp. hutnictví na vysoké škole báňské, popř. vysvědčení dospělosti (maturitní) nebo vysvědčení z posledního ročníku mechanicko-technického oddělení vyšší státní průmyslové školy nebo odchodné vysvědčení dvouletých mistrovských škol mechanicko-technického směru při státních průmyslových školách.

3 Společenstva instalatérů v minulosti

Podobně jako jiná řemesla, chtěli mít i instalatéři své společenstvo. První instalatérské firmy byly zařazeny do společenstev řemeslníků, ze kterých vznikly (společenstvo mistrů zámečnických a strojnických), a neměli tedy jednotnou stavovskou organizaci. Teprve v roce 1909 se Václav Štefan a několik pokrokových instalatérů začalo zabývat myšlenkou vytvořit samostatné společenstvo instalatérů. Po dohodě s vedením společenstva zámečníků bylo usnadněno ustavení nového společenstva a dne 21. dubna 1910 se za přítomnosti 48 členů konala první valná hromada Grémia koncesovaných instalatérů plyno-vodovodů. V roce 1911 byla po návštěvě Vídně utvořena pobočka říšského svazu v Praze. V roce 1921 už toto grémium pokrývalo obvod obchodní a živnostenské komory v Praze. Kromě výše uvedeného grémia bylo založeno:

  • Grémium koncesovaných instalatérů plyno- a vodovodů v Plzni,
  • Grémium koncesovaných instalatérů plyno- a vodovodů a ústředního topení v Olomouci,
  • Grémium koncesovaných instalatérů v Moravské Ostravě,
  • Společenstvo instalatérů plyno- a vodovodů v Brně.

Tato grémia a společenstva zastřešoval v době první Československé republiky Svaz československých instalatérů plyno- a vodovodů v Praze změněný na počátku okupace na Svaz instalatérů plyno-vodovodů pro Čechy a Moravu. Na Slovensku působil Zemský zväz koncesovaných elektrotechnikov a inštalatérov plyno- a vodovodov pre Slovensko a Podkarpatskú Rus v Bratislave. Po druhé světové válce byla u nás společenstva sdružena v odborné jednoty reprezentující vrcholnou organizaci společenstev určitého oboru. Společenstva instalatérů byla až do svého zániku v roce 1949 sdružena do Jednoty společenstev instalatérů plyno- vodovodů, ústředního topení a větrání pro Čechy a zemi Moravskoslezskou v Praze. Z významných počinů společenstev je třeba zmínit např. v roce 1945 knižně vydané Otázky a odpovědi pro učně instalatérské a v roce 1947 vydaný Úkolový sazebník pro instalace vodovodů, plynovodů, kanalisace a zařizovacích předmětů vypracovaný technickou komisí Jednoty instalatérů plyno-vodovodů, ústředního topení a větrání pro Čechy a zemi Moravskoslezskou ve spolupráci se sekcí montérů při Ústřední radě odborů.

Pro zajímavost uvádím několik zásad z desatera příslušníka koncesované živnosti instalatérské, které byly uvedeny v Ročence Grémia koncesovaných instalatérů plyno-vodovodů pro obvod Obchodní a živnostenské komory v Praze:

  • buď svědomitým podnikatelem, buď spravedlivým k svým zaměstnancům spolupracovníkům, dbej správné odborné výchovy svých učňů;
  • buď pamětliv, že na Tvé svědomitosti a opatrnosti závisí zdraví a bezpečnost Tvých spoluobčanů;
  • dbej, aby Tvoji zaměstnanci byli placeni tak, aby mohli slušně se svými rodinami žít, by stali se hodnými Tvými nástupci;
  • nákup obstarávej u odborných firem;
  • abys všem shora uvedeným povinnostem mohl dostáti, kalkuluj tak, abys i Ty mohl řádně žít a Tvoje rodina byla pro stáří zabezpečena;
  • prací přebírej jen tolik, na kolik stačíš a nech žít také svoje kolegy, podbízením cen sám se ničíš;
  • chceme zdravé a zdatné nástupce v našem oboru, postarej se, abys přispěl i Ty na rekreaci našeho dorostu;
  • nespoléhej, že všechno za Tebe udělá Grémium a Svaz instalatérů, přilož i Ty ruku ke společné práci na zlepšení našeho stavu.

4 Nejstarší předpisy

Pro vnitřní vodovod, kanalizaci, plynovod a vytápění platily právní předpisy a později i československé normy.

4.1 Právní předpisy

Prvními předpisy, kde se objevovaly také požadavky na vodovod, kanalizaci, plynovod a vytápění byly stavební řády. Tyto stavební řády byly zemskými zákony a na území dnešní ČR jich souběžně platilo pět.

V Čechách platily:

  • Zákon č. 40/1886 z. z., jímžto se vydává stavební řád pro královské hlavní město Prahu a pro města Karlín, Smíchov, Královské Vinohrady, Žižkov, pak pro místní obce Košíře, Třešovice s Třešovičkami (dnes Střešovice), Břevnov s Týnkou, Dejvice, Bubeneč, Libeň, Troju, Vršovice, Nusle a Pankrác, Michle a Podolí, jehož platnost byla zákonem č. 16/1887 z. z. rozšířena na město Plzeň, zákonem č. 71/1887 z. z. na město Budějovice (dnes České Budějovice) a zákonem č. 114/1920 Sb. z. a n. na Velkou Prahu.
  • Zákon č. 5/1889 z. z. Stavební řád pro království České, který platil pro všechny obce a města v Čechách s výjimkou těch, pro které platil stavební řád daný výše uvedeným zákonem č. 40/1886 z. z.

Na Moravě a ve Slezsku platily:

  • Zákon č. 26/1883 z. z. slez., jímžto se nařizuje nový stavební řád pro Slezsko. Slezský stavební řád byl zrušen vládním nařízením ze dne 21. března 1942 a na obvod jeho platnosti s výjimkou města Frýdku byla rozšířena platnost zákona č. 64/1894 z. z.
  • Zákon č. 63/1894 z. z. m., kterým vydává se stavební řád pro zemské hlavní město Brno, pro královské hlavní město Olomouc, pro královská města Jihlavu a Znojmo a pro jejich místa předměstská, jehož platnost byla místním nařízením č. 64/1903 z. z. rozšířena na obce Husovice, Královo Pole, Komárov, Židenice, Juliánov, Kamenný Mlýn a části Bohonic (dnes Bohunice), Černovic, Horních Heršpic, Žabovřesk a Jundrova. Další místní nařízení č. 51/1910 z. z. rozšířilo platnost stavebního řádu na obec Dřevěné Mlýny považovanou za předměstí města Jihlavy. Zákonem č. 213/1919 Sb. z. a n., o sloučení sousedních obcí s Brnem byla platnost tohoto stavebního řádu rozšířena na celé Velké Brno a zákonem č. 214/1919 Sb. z. a n. byla platnost tohoto stavebního řádu rozšířena na celou Velkou Olomouc. Další rozšíření bylo provedeno na základě vládního nařízení ze dne 21. března 1942, kterým byla platnost tohoto zákona rozšířena na území měst Frýdku, Místku a Moravské Ostravy.
  • Zákon č. 64/1894 z. z. m., kterým vydává se stavební řád pro markrabství Moravské, vyjma zemské hlavní město Brno, královské hlavní město Olomouc, královská města Jihlavu a Znojmo, pak jejich místa předměstská.

Předpisy pro vnitřní vodovody a kanalizaci patřily do působnosti obcí. Podle novely pražského stavebního řádu (zákon č. 40/1886 z. z.) dané zákonem č. 73/1902 z. z. mohla města vydat předpisy pro zřizování domovních kanalizací a jejich přípojek k veřejným stokám. Tohoto ustanovení zákona využila města Praha a Plzeň, která v roce 1908 takové předpisy vydala. Jiná města, např. Brno, vydala pro domovní kanalizace pouze zvláštní ustanovení. V roce 1888 vydalo město Praha Předpisy k provádění vodovodů v domech soukromých a veřejných a o připojování jich k vodovodu královského hlavního města Prahy. V těchto předpisech byla mimo jiné stanovena povinnost oznamování instalatérských prací na domovních vodovodech městské vodárenské kanceláři a právo dozoru obce Pražské k instalačním pracím v obvodu města Prahy. Po vydání ČSN 1099 Vodovodní řád vyhlásila některá města tuto normu za závaznou na jejich území, jiná vydala nebo novelizovala vlastní předpisy. Např. v Brně byla v roce 1935 vydána Sbírka právních a technických předpisů o odběru a užívání vody z vodovodů zemského hlavního města Brna a zřizování a udržování domovních vodovodů i přípojek. Pravidla pro domovní plynovody vydávaly nejprve jednotlivé plynárny, např. v Praze byl v roce 1868 vydán Spísek o plynu, který napsal ředitel obecní plynárny královského hlavního města Prahy K. F. A. Jahn. Teprve 18. června 1906 bylo vydáno Nařízení ministra obchodu ve shodě s ministrem vnitra, ministrem orby a ministrem železnic č. 176 z. ř., jímž se vydávají předpisy o tom, jak se zřizují, užívají a udržují úpravy pro rozvádění a upotřebení hořlavých plynů (plynový regulativ) platné v celém Rakousku. Některé plynárny vydávaly ještě vlastní předpisy doplňující plynový regulativ, o čemž svědčí např. Předpisy pro připojování plynovodních instalací na síť Brněnské městské plynárny a elektrárny vydané v roce 1937.

4.2 Technické normy

V roce 1922 byla založena Československá normalisační společnost, která začala od roku 1924 vydávat československé normy. Tato společnost byla na počátku okupace přejmenována na Českomoravskou společnost normalisační, což umožnilo i v této době zachovat zkratku ČSN a po druhé světové válce existovala až do zestátnění normalizace pod názvem Československá společnost normalisační. Pro instalatéry byly nejdůležitější zejména tyto v té době vydané normy:

  • ČSN 1053-1930 Předpisy pro ústřední topení a větrání.
  • ČSN 1099-1933 Vodovodní řád, která byla v roce 1938 revidována.
  • ČSN 1049-1933 Značení potrubí.
  • ČSN 1104-1933 Úprava plánů v pozemním stavitelství. Část I. Stavební plány.

5 Závěr

Historie oboru technická zařízení budov je v současné době málo známa. Proto byl i v souvislosti se stoletým výročím republiky zpracován tento článek. Dnešní stav právních předpisů má oproti předpisům popisovaným v tomto článku jinou koncepci, což je dáno pozůstatky socialistického práva. V západních zemích majících tradice podobné našim je koncepce právních předpisů často obdobná uvedené koncepci historické. Za pozornost např. stojí, že stavební řády umožňovaly vydání stavebního povolení do měsíce od podání žádosti s výkresy stavby a že projekt vnitřního vodovodu se přikládal k hlášení instalatérských prací správě vodáren, projekt vnitřní kanalizace vyžadoval zvláštní schválení stavebního úřadu a projekt domovního plynovodu schválení městské rady jako politického úřadu I. stolice.

Článek čerpá z literatury, kterou měl autor k dispozici (viz níže uvedený seznam literatury), neobsahuje však všechny podrobnosti a nemohou v něm být ani vyjmenovány všechny osobnosti v oboru. Pokud má některý z členů CTI nějaké doplňující informace, může tento článek v některém z příštích čísel časopisu CTI INFO doplnit článkem svým.

Literatura

  1. Katalog výstavy Plyn, voda a zdravotní technika pořádané pod protektorátem pana presidenta republiky Dr. Edvarda Beneše na Zemském výstavišti v Praze 22. května až 20. června 1937.
  2. Stark, K.: Kanalisace domovní. Stručný návod k správnému zařízení trubkového odvodnění domů. Praha 1891.
  3. Březina, R.: O kanalisaci nemovitostní. Plzeň 1906.
  4. Frontinus, S. I. Wasser für Rom. Die Wasserversorgung durch Aquädukte. Artemis Verlag Zürich und München. 1979.
  5. Palmer R.: Auch das WC hat seine Geschichte. Udo Pfriemer Verlag, München.
  6. Brno. Vydáno u příležitosti V. sjezdu Sdružení plynárenského a vodárenského v Praze konaného ve dnech 1. až 4. května 1924 v Brně.
  7. Machař, J. – Nezval, V. a kol.: Voda pro Brno. 120 let provozu brněnského vodovodu 1872–1992.
  8. Purkyně, J. Ev.: Svítiplyn. I. L. Kober. Praha.
  9. Fajtl, J. – Kubeš, J.: Vodovody a příprava teplé vody I. díl. Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, Praha 1941.
  10. Novák, R.: Instalace plynovodů pro učební obor instalatér. Sobotáles, Praha 2002.
  11. Svoboda, R. – Kramář, K.: Odborná příručka pro instalatéry I. svazek. Technická knihovna instalatérská. Jednota odborných společenstev koncesovaných instalatérů plyno-vodovodů, ústředního topení a větrání v Praze 1946.
  12. Ročenka Gremia koncesovaných instalatérů plyno-vodovodů pro obvod Obchodní a živnostenské komory v Praze. Praha 1940.
  13. Otázky a odpovědi pro učně instalatérské. Odborné společenstvo koncesovaných instalatérů Praha 1945.
  14. Úkolový sazebník pro instalace vodovodů, plynovodů, kanalisace a zařizovacích předmětů. Jednota instalatérů plyno- vodovodů, ústředního topení a větrání pro Čechy a zemi Moravskoslezskou Praha 1947.
  15. Štafl, A.: Stavební řád pro Prahu, Plzeň a České Budějovice s příslušnými zákony, nařízeními, výnosy, oběžníky, výkladem, poznámkami a judikaturou. V. Linhart. Praha 1938.
  16. Štafl, A.: Stavební řády moravské a stavební řád slezský s příslušnými zákony, nařízeními, výnosy, výkladem, poznámkami a judikaturou. V. Linhart. Praha 1940.
  17. Předpisy o zřizování nemovitostních kanalisací a jich přípojek k veřejným stokám uličním královského města Plzně. Purkmistrovský úřad královského města Plzně 1908.
  18. Předpisy o úpravě kanalisace (odvodnění) nemovitostí a připojování k veřejným stokám uličním hlavního města Prahy. Magistrát hlavního města Prahy 1924.
  19. Zvláštní ustanovení pro domovní kanalisace. Brno. Archiv města Brna A1/37/64.
  20. Kusýn, R.: Rozpočty staveb pozemních a odhady budov. E. Beaufort. Praha cca 1909.
  21. Sbírka právních a technických předpisů o odběru a užívání vody z vodovodů zemského hlavního města Brna a zřizování a udržování domovních vodovodů i přípojek. Brno 1935. Archiv města Brna H 5769.
  22. Jahn, K. F. A.: Spísek o plynu. Upřímný rádce těm, kdož plyn odbírají neb odbírati chtějí. Praha 1868.
  23. Lédl, K. – Řezník, L.: Plynové regulativy platné pro území Československé republiky. Masarykova akademie práce. Praha 1934.
  24. Předpisy pro připojování plynovodních instalací na síť Brněnské městské plynárny a elektrárny. Brno 1937.
  25. Purkyně, J. Ev.: Ústřední topení a větrání. Česká matice technická. Praha 1900.
  26. Purkyně, J. Ev.: Topení a větrání obydlí lidských. I. L. Kober. Praha.
  27. Srb, E.: Nejnovější řád živnostenský s předpisy k němu se vztahujícími. A. Hynek. Praha 1927.
  28. Oplt, J.: Stavební hospodářství a zákony stavební. Sbírka stavitelských přednášek č. 7. Brno 1921.
WC na archeologickém nalezišti Bulla Regia, Tunisko, foto D. Kopačková, redakce
Vana na archeologickém nalezišti Bulla Regia, Tunisko, foto D. Kopačková, redakce

Antika považuje pobyt na toaletě za přirozenou součást života, a tak zde probíhá čilá konverzace, navazují se zde kontakty a projednávají obchody. WC a vana na archeologickém nalezišti Bulla Regia, Tunisko, foto D. Kopačková, redakce



Historické vzorky potrubí, Expozice Muzea pražského vodárenství se nachází v objektu staré filtrace úpravny vody Podolí v Praze 4, foto D. Kopačková, redakce



Historické vzorky potrubí, Expozice Muzea pražského vodárenství se nachází v objektu staré filtrace úpravny vody Podolí v Praze 4, foto D. Kopačková, redakce
English Synopsis
History of the plumbing industry

Water and sewerage systems are known from ancient Greece and Rome. The aqueducts were made of burnt clay or lead. Besides archaeological finds, there are also aqueducts and written testimonies. Sewerage was mainly made of bricks, the most famous of which is the Roman sewer Cloaca maxima from the 6th century BC.

 
 
Reklama