Nejnavštěvovanější odborný portál
pro stavebnictví a technická zařízení budov
estav.tvnový videoportál

Studny a ostatní nakládání s vodami v novele zákona o vodách - právní pohled (I)

Článek je přepisem zvukového záznamu přednášky JUDr. Jaroslavy Nietscheové o zákonu o vodách, která zazněla na doprovodném programu výstavy Vodovody a kanalizace 2005. Přednáška uvádí řadu praktických dopadů zákona z právního pohledu, například vlastnictví vody ve studni, na jaké nakládání s vodami je třeba povolení, jaké doklady se musí pro povolení předložit, platnost stávajících povolení, kdo zodpovídá za vypouštění odpadní vody apod.

1. ÚVOD - SOUČASNÁ PODOBA ZÁKONA

Velmi důležitá novela zákona č. 254/2001 Sb. o vodách a o změně některých zákonů byl zákon č. 20/2004 Sb. tzv. Euronovela. Znamenala některé zásadní změny v celé řadě částí zákona a připravena byla na tlak evropských společenství v souvislosti s tím, že implementace evropských předpisů není dokonalá. Z vlastní zkušenosti při projednávání musím říci, že část byla způsobena i nedorozuměním a tím, že twineři, kteří se zúčastnili projednávání, vyžadovali, aby se určité konkrétní slovo ocitlo na určitém konkrétním místě, ačkoliv my to takto nevnímáme. Projednávání bylo velmi složité.

Současná podoba zákona není úplně ideální, ale legislativa se dále rozvíjí. V současné době máme k němu vydáno 19 vyhlášek a 7 nařízení vlády. Některé z těch vyhlášek už byly i novelizovány, například vyhláška č. 7/2003 o vodohospodářské evidenci. Některé další byly přidány a na některých se v současné době intenzivně pracuje, například dnes probíhá na MŽP projednávání velmi důležitého prováděcího předpisu o nakládání se závadnými látkami, hlášení a odstraňování havárií. Bude, nebo by to měl být, velmi podstatný prováděcí předpis. Po pravdě řečeno, současný návrh není ideální, vzalo se to strašně zjednodušeně.


2. KOMENTÁŘ K VYBRANÝM ČÁSTEM ZÁKONA

ÚČEL VODNÍHO ZÁKONA
Dovolila bych si nepatrně se zastavit nad prvním ustanovením, které popisuje účel vodního zákona. Proč? Především proto, aby byl vidět posun ve vodním hospodářství. Euronovela přidává konstatování, že účelem všech rozhodnutí, kroků a postupů podle vodního zákona je přispívat k ochraně vodních ekosystémů a na nich přímo závisejících suchozemských ekosystémů. Zdálo by se, že je to takové neuchopitelné. Po pravdě řečeno, ustanovení § 1 není samo o sobě normativní, tj. neukládá povinnosti. Nicméně vodoprávní úřady jsou povinny aplikovat ten zákon tak, aby vyhověly ustanovení § 1 odst. 1. Tj. ve vodním hospodářství vidíme velmi výrazný příklon k ochraně přírody a dokonce k jistému rozvíjení existujícího stavu. A to musí přezkoumávat vodoprávní úřad při řízení, tj. vy jako žadatelé se musíte s touto skutečností nějak vyrovnat. Musím říci, že v současné chvíli nemáme žádnou judikaturu, nevíme jak, ale musí to být předmětem toho řízení.

VYMEZENÍ POJMŮ VODNÍHO ZÁKONA
Pojmů je v zákonu celá řada, některé z nich jsou v prováděcích předpisech, s některými pojmy, které užívá vodní zákon, se pracuje tak, jak je stanoví nebo jak je ukládají nebo stanovují technické normy. Ale nejdůležitější pojmy jsou obsaženy v § 2.

Povrchové vody jsou definovány jako složka životního prostředí, jako součást přírody a jako přírodní zdroj. Říká se, že jsou to vody, které se přirozeně vyskytly na zemském povrchu. S tím, že charakter povrchových vod neztrácejí, protékají-li přechodně, tj. přechodně co do času i co do místa, zakrytými úseky (pod mostem, v propustkách, v zatrubněných částech vodního toku, přirozenými dutinami - zde jsme se s vypětím všech sil vyrovnali s Punkvou a podobnými záležitostmi) nebo v nadzemních vedeních, tj. když se vodní tok ocitá mimo zemský povrch.

Podzemní vody - vody přirozeně se vyskytující, opět jako součást přírody, složka životního prostředí a přírodní zdroj v pásmu nasycení pod zemským povrchem v přímém styku s horninami. Dříve jsme tomu říkali zvodnělé vrstvy zemské a zemské dutiny naplněné vodou, což při projednávání neuspělo, dnes proto říkáme pásmo nasycení. Velmi důležité je, abychom se podívali na poslední část věty, kde je řečeno, že za podzemní vody se považují též vody protékající drenážními systémy a vody ve studních. To znamená, automaticky a ze zákona. Proč si vykládáme tyto pojmy tak podrobně - mají velice významný právní dopad a je to záležitost zásadního významu.

Vodní útvar - tento termín bude velmi důležitý v souvislosti s plánováním vod, což je právě intenzivně probíhající záležitost, která do sebe, teď myslím plány oblastí povodí, pojme i takové věci, jako jsou plány rozvoje vodovodů a kanalizací. A ve chvíli, kdy budou do konce roku 2009 plány oblastí povodí zpracovány a přijaty, pak se ty plány rozvoje vodovodů a kanalizací a celá řada dalších věcí stanou závaznými, což dnes nejsou. Čili je velmi důležité tento proces, který probíhá u správců povodí (státních podniků povodí), sledovat a své zájmy uplatňovat a prosazovat.

NAKLÁDÁNÍ S VODAMI
Zákon vodu chápe a rozlišuje ve dvou slova smyslech. Je to součást přírody, složka životního prostředí a přírodní zdroj podle zákona o životním prostředí a druhá kategorie je voda, která je odebrána a má z hlediska věcného a hlavně z hlediska právního naprosto jiný charakter.

Povrchové a podzemní vody jsou natolik málo ovladatelné, vymezitelné a uchopitelné, že nejsou věcí v právním slova smyslu, a proto, na rozdíl od předchozí právní úpravy, je nikdo nemůže ani nesmí vlastnit. Zákon polopatě a vlastně skoro nadbytečně říká, že nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují. A teď to velmi důležité: práva k těmto vodám upravuje tento zákon. Tj. nemohou být upraveny jinak, například občanskoprávní smlouvou, nemohou být pronajaty, prodány a nikdo nemá žádné právo k povrchovým a podzemním vodám, pokud to nevyplývá z tohoto vodního zákona popřípadě z předchozí právních předpisů, jak tento zákon říká, a dále pokud mu takové právo nedal příslušný v tomto případě vodoprávní úřad. Je to hodně důležité!

K odst. 2 - voda, která byla z podzemních nebo povrchových vod odebrána, už není povrchovou nebo podzemní vodou, je věcí v právním slova smyslu (je jedno, zda je například v lahvi nebo vodovodu) a může mít a má vlastníka, je předmětem občanskoprávních vztahů, musí mít nějakou jakost a musí být dodána v nějakém místě, čase a množství. A má z tohoto hlediska cenu jako majetek. S tím, že ten, kdo takovou věc vlastní, ji může užívat způsobem, který připouští vodní zákon a ukládá mu obecné povinnosti z hlediska vlastnického a musí se o takovou věc postarat až do doby, než je podle zákona přípustným způsobem zneškodněna. Tj. jestliže takovou vodu odeberu, tak je moje, já ji mám a musím se o ni postarat až do doby, než jsem ji dokázala vypustit, zneškodnit nebo jiným způsobem využít.

K odst. 3 - jestliže nastanou pochybnosti, zda se jedná o podzemní nebo povrchové vody v nějakém konkrétním případě, tak rozhodne příslušný vodoprávní úřad, v tomto případě krajský vodoprávní úřad. Tyto pochybnosti může mít kdokoli a často je také má. Jestliže jsou pochybnosti, tak vodoprávní úřad nemá zahájeno vodoprávní řízení, ale sám zvažuje, zda vody jsou povrchové nebo podzemní, nebo nejsou. Je to velmi důležité například v souvislosti se srážkovými vodami, které odtékají z nějakých území nebo zařízení. Tady může být otázka, zda jsou vodami povrchovými, nebo případně zda nejsou vodami povrchovými, ale už jsou ve smyslu ustanovení § 38 vodního zákona vodami odpadními.

K § 6 - obecné nakládání s vodami
Tento vodní zákon stejně jako předchozí právní úpravy je toho názoru, že člověk nemůže existovat bez přístupu k vodám, což platilo v době římského impéria, platilo to ve středověku a platí to stále. A proto ustanovení § 6 připouští tzv. obecné nakládání s povrchovými vodami a říká, že každý může bez povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu odebírat povrchové vody nebo jinak s nimi nakládat, pokud je to pro jeho vlastní potřebu, tedy nikoliv pro komerční a výrobní účely, a není k tomu třeba zvláštního technického zařízení. Co je zvláštní technické zařízení, je otázka, která byla výklady mnohokrát řešena a zjednodušeně řečeno, je to záležitost, kdy není potřeba dodávat energii. Například chodím-li s kbelíkem do potoka pro vodu, jedná se o obecné nakládání s vodami, jestliže si pořídím docela maličkou elektrickou pumpičku, není to obecné nakládání a musím mít k takovému odběru povolení příslušného vodoprávního úřadu. Pokud takové povolení nemám, hrozí mi velice nepříjemné pokuty, které upravuje vodní zákon v § 116.

Zákon vyjmenovává povolené nakládání s vodami, ke kterému je třeba povolení.

a) Povrchové vody:

  • Jedná se o nejobvyklejší nakládání a v případě povrchových vod se jedná o jejich odběr - po odběru nebo bezprostředně po něm už to nejsou povrchové vody, ale je to voda surová, užitková, pitná, nějaká jiná, ale voda, která je předmětem vlastnictví.
  • Zatímco způsoby nakládání, které jsou jiné než obvyklé, akumulace, využívání energetického potenciálu, ... - to jsou způsoby, kdy se s vodami nakládá, je k tomu potřeba povolení, ale jejich charakter se nezměnil. Tj. například mám-li rybník a v rybníce mám na základě povolení akumulovanou povrchovou vodu, pak s povrchovou vodou ve svém rybníce mohu nakládat jen tak, jak dovoluje vodní zákon a povolení příslušného vodoprávního úřadu. Může tak vzniknout situace, kdy já nemohu bránit, aby obecně nakládali podle § 6 vodního zákona s vodou v mém rybníce jiné osoby. Takže například cedule Zákaz koupání - soukromý rybník jsou z hlediska právního irelevantní. Já mohu zabránit koupání v mém rybníce pouze tak, že nedovolím přístup k tomu rybníku. Ale přístup k rybníku je zase záležitost, která vyplývá z jiných předpisů, například ze zákona o ochraně přírody a krajiny. Tam se říká, že přístup do krajiny je možný po všech veřejných komunikacích (i například stezkách apod.), po pozemcích ve vlastnictví státu, po pozemcích ve vlastnictví obcí a právnických osob, nikoliv po pozemcích soukromých osob. Pokud tedy bude rybník na soukromé zahrádce, je možné docílit toho, aby k němu jiní lidé neměli přístup. Pokud bude rybník v krajině, tak se mi to nemůže podařit. (Předchozí odstavec nehovoří o lovení ryb, poškozování atd., to je jiná záležitost.)

b) Jaké nakládání s vodami zná zákon v souvislosti s podzemními vodami.
Princip zůstává stejný v tom smyslu, že pokud je voda odebrána - přešla sací koš, už to není podzemní voda. Může to být voda surová, pitná, užitková, ..., ale už ji někdo vlastní a už s ní nakládá jako se svým vlastnictvím. Všechno jiné je nakládání s přírodním zdrojem a je jen jistá možnost, v povolení uvedená co do času, rozsahu, podmínek atd., jak vodu použít. V této souvislosti je velmi důležité připomenout, že za odběry podzemní vody nad nějaký limit se platí poplatky. Zatímco jiné nakládání s podzemními vodami, které může z laického hlediska vypadat úplně jako odběr, není zpoplatněno. Tedy podstatné je, co povolil vodoprávní úřad, případně jaké nakládání s vodami bylo povoleno podle předchozích právních předpisů.

Pod písmenem c) je vypouštění odpadních vod do povrchových vod. To není nakládání s odpadními vodami. To je nakládání s povrchovými vodami tak, že se v nich zneškodňují odpadní vody.

Písmeno d) a e) bylo nutno vyřešit s ohledem na využívání tepelných čerpadel, písmeno f) v souvislosti se sanací po haváriích popřípadě po nějakém způsobu těžby surovin (například loužení radioaktivních rud atd.).

Dále v § 11 je princip všech vodních zákonů a úplná kodifikace vodního práva na našem území, která pochází již z roku 1870. Tam je řečeno, že povolení k nakládání s vodami podle starých předpisů mělo věcný charakter. Tj. neleží na člověku, který toto povolení dostal, ale lpí na vodním díle nebo jiné nemovitosti, která slouží k tomu nakládání s vodami. Princip je velmi jednoduchý, uvedu příklad: pokud budu mít chalupu, u chalupy je studna a budu mít povolení k odběru vody z této studny k zásobování chalupy a tuto chalupu Vám prodám, pak vy budete odebírat vodu ze studny na základě mého původního povolení. Právem a podle zákona takové povolení přechází automaticky na dalšího nabyvatele, pokud bude majetek sloužit stejnému účelu. Nastal problém v souvislosti s novým zákonem a s institutem provozování vodovodů a kanalizací, protože provozovatel nutno podotknout není nabyvatel, je to uživatel a nyní se řeší, zda povoleními, která pocházejí z doby například před 20 lety, je vázán automaticky ten provozovatel. A v souvislosti s vypouštěním odpadních vod někteří nachytření provozovatelé byli takového názoru, že nemají takové povinnosti, které jsou uvedeny v povolení, a že tyto povinnosti má vlastník. Takže, když překračují limity povolené pro vypouštění odpadních vod, tak poslali českou inspekci životního prostředí na vlastníka ČOV. Tomu se chtělo zamezit, proto je v ustanovení § 11 napsáno, že přechod je automatický a ze zákona povolení k nakládání s vodami včetně všech povinností, které jsou v povolení uvedeny, je rovněž automatický, jedná-li se o nájemce, uživatele, provozovatele a to po dobu, kdy platí smlouva mezi vlastníkem a uživatelem a v rozsahu, v jakém je smlouva uzavřena. Zjednodušeně řečeno, vodoprávní úřad problémy bude řešit tak, že pokud uživatel, provozovatel atd. neohlásil, že on je ten, kdo nakládá s vodami podle tohoto povolení, tak se bude obracet na vlastníka. A vlastník buď odkáže na provozovatele, kde je to podle smlouvy jeho věc, nebo ne a v tom případě postihy půjdou na vlastníka. Jedná se tedy o důležitou věc, kterou je třeba upravit ve smlouvách.

§ 8 odst. 3 říká, k jakému nakládání s vodami podle zákona není třeba povolení.
Zde se říká, že k čerpacím pokusům při provádění hydrogeologického průzkumu nebo průzkumu vydatnosti vodních zdrojů za podmínky, že je kratší než 14 dní a odběr vody v té době nepřekročí 1 l/s. Obě podmínky musí být splněny. Nejsou-li splněny, tak i když se čerpací pokus odehrává na průzkumném vrtu, který sám o sobě nemusí být povolen, tak musí být povoleno nakládání s vodami podle § 8, odst. 1 písmeno b) bod 5. Nebude to odběr, bude to jiné nakládání k čerpacím pokusům, ale musí být povolen. Je to proto, že při těchto čerpacích pokusech zejména dlouhodobějších dochází často k omezení jiných odběratelů nebo ztrátě vody a k obtížnému řešení náhrad škody. Povolení k nakládání s vodami není třeba dále například k monitorovacím odběrům, k činnostem souvisejícím s živelnou událostí, například i pro hasiče apod.

§ 9 stanovuje, jakým způsobem se nakládání s vodami povoluje.
Vydává se na dobu časově omezenou. Časová doba může být omezena různým způsobem, zákon zná nejen omezení nějakou lhůtou např. na 10 let (lhůta začíná běžet prvním dnem následujícím po nabytí právní moci rozhodnutí k povolení o nakládání s vodami. Musí se to tedy vypočítat). Je možné časové omezení s udáním konkrétního data, například do 31.12.2007. Pak 1.1.2008 nemám povolení k nakládání s vodami a nesmím nakládat s vodami. U studní, zejména pro individuální zásobování vodou, u vodních nádrží a u některých dalších vodních děl, to záleží na vodoprávním úřadu, je možné časově omezit vydané povolení na dobu existence vodního díla. Někdy se říká na dobu životnosti vodního díla.

Problém spočívá v tom, že řízení může být zahájeno jen žadatelem. Vodoprávní úřad je sám nemůže zahájit ani do něho, s výjimkou případů dle ustanovení, které řeší ustanovení § 12, nemůže zasáhnout. A nemůže-li do něj zasáhnout, a takové povolení k vypouštění odpadních vod bylo vydáno například v r. 1972, dodnes samozřejmě platí, protože nebylo časově omezeno. Vodoprávní úřad, ač se jakkoliv snaží, může do práv zasáhnout jen výjimečně a to je otázka, která není v tuto chvíli dořešena, jestli to nebude za náhradu. Příklad: Když mám dnes povolení k odběru vody a zítra mi ho zruší s tím, že voda bude odebírána pro vodovod pro veřejnou spotřebu a já se mám napojit na veřejný vodovod, tak vznikne rozdíl v mých financích a mých právech. A tak zákon přistoupil k tomu, že hromadně omezil nejdůležitější povolení k nakládání s vodami.

Jsou to: povolení k odběru vody, s výjimkou studní pro individuální zásobování vodou a všechna povolení k vypouštění odpadních vod. A řekl: všechna tato povolení, která byla vydána před účinností tohoto nového vodního zákona, tj. nabyla právní moci před 1.1.2002, končí svoji platnost nejpozději k 1.1.2008. A protože nikdo nemůže nakládat s vodami bez povolení, musí se starat, aby k 1.1.2008 měl platné povolení k nakládání s vodami. A musí se starat poměrně dost rychle. K tomu vytvořil vodní zákon zvláštní institut, který je uveden v § 9 - odst. 4 a 5, kde se hovoří o prodloužení platnosti povolení, což je jakýsi zjednodušený proces rovněž na návrh žadatele, kde vodoprávní úřad přezkoumá, zda povolení platné třeba do konce roku 2005 může v nezměněném rozsahu běžet i dále. Důležité je, že podá-li žadatel takovou žádost nejpozději 6 měsíců před skončením platnosti, tak to řízení je podáním žádosti zahájeno a jeho povolení k nakládání s vodami neskončí, dokud nebude pravomocně rozhodnuto o nepovolení prodloužení. A bude-li se snažit, může to trvat i 2-3 roky. Je to tedy velmi důležitý institut, který podle novely vodního zákona lze použít i v souvislosti s povoleními, jejichž platnost by měla zaniknout k 1.1.2008. Jestliže po 1.1.2002 bude platnost povolení prodloužena za datum 1.1.2008, pak platí datum uvedené v povolení, pakliže je v povolení uvedeno datum před 1.1.2008, pak skončí dle data uvedeného v povolení. Jedná se o velmi důležitou věc, a proto si dovoluji na ni upozornit.

Shrnutí:
- kromě obecného nakládání s povrchovými vodami a kromě nakládání s vodami uvedeného v § 8 odst. 3 musíme mít povolení ke každému nakládání s vodami, které činíme.

 
 
Reklama