Plány rozvoje kanalizací obcí a jejich (ne)reálnost

V Zákoně o vodovodech a kanalizacích je především zdůrazněna ekonomičnost návrhu. Dle mého názoru a z pohledu tomuto zákonu nadřazené evropské legislativy by to měla být nejen ekonomičnost, ale i ekologičnost a sociální udržitelnost. Některé PRVK těmto požadavkům vyhovují, řada z nich je ale zpracována nereálně z hlediska ekonomického, a další nejsou tou nejudržitelnější variantou z hlediska dalších prvků udržitelnosti. Důvodů, proč to tak je, je více. Z hlediska procesního obvykle neproběhne optimálně proces projednání (nejsou stejnou vahou brány v potaz zájmy stakeholderů) a českým paradoxem je pak i to, že o výsledku rozhoduje jiný účastník než ten, koho se to nejvíce dotýká (kdo investici zaplatí) a má vliv na jeho sociálno.

1. Úvod

V současnosti dosáhla Česká republika toho, že jsou v podstatě odkanalizovány aglomerace větší než 2000 ekvivalentních obyvatel (EO). Podle závazku při vstupu do EU má Česká republika zajistit i u menších aglomerací odpovídající řešení odpadních vod. Vedle toho si ČR dala i za úkol dosažení dobrého stavu vod, což představuje mít vyřešený venkov jako celek, minimální odlehčení odpadních vod realizací opatření pro hospodaření se srážkovou vodou (HDV) a mít pod kontrolou zemědělskou výrobu a průmysl. Další omezení, které si ČR stanovila, je sociálně únosná cena vody. Všechny tyto tři závazky pak v podstatě znamenají rovnici o třech neznámých, jejímž výsledkem by měl být plán, jak jich dosáhnout. U všech tří parametrů se logicky předpokládá, že budou posouzeny individuálně v závislosti na lokalitě, její morfologii, hydrogeologii, demografii.

Každé povodí, ve kterém se konkrétní aglomerace nachází, je specifické tím, jak je velké, jak je postaveno morfologicky, jak je ovlivněno zemědělskou výrobou. Aglomerace pak velikostí a hustotou obyvatel a také tím, jaké má možnosti získání prostředků na řešení. Zákonité je, že v případě centrálního odkanalizování rostou náklady na jednoho obyvatele se zmenšující se hustotou obyvatel. A tak nejčastějším rozhodováním do budoucna je, jestli odvodnit území centrálně nebo decentrálně. Novým faktorem při rozhodování může být nástup sucha a adaptace na změnu klimatu. Problémem zejména pro občany (obec) je, pokud se nechají ovlivnit nějakým názorem bez toho, aby si ho hned na začátku prověřili vícekriteriálně. Často tak obec vydá statisíce na projektovou dokumentaci bez toho, aby měla záruku, že zvolila řešení splňující obecné požadavky, a to nejlepší řešení pro občany.

2. Historie a současnost PRVK

Stav PRVK po stránce legislativní

Návrh plánu rozvoje vodovodů a kanalizací projedná před jeho schválením kraj s obcemi, vlastníky a provozovateli vodovodů a kanalizací v území, jehož se plán rozvoje vodovodů a kanalizací týká, s Ministerstvem zemědělství, příslušným správcem povodí a s příslušným vodoprávním úřadem. V případech, kdy se plán rozvoje vodovodů a kanalizací dotýká ochranných pásem přírodních léčivých zdrojů, zdrojů přírodních minerálních vod ryzích a přírodních léčebných lázní a lázeňských míst, zpracovatel návrhu plánu rozvoje vodovodů a kanalizací projedná tento návrh s Ministerstvem zdravotnictví, a dotýká-li se plán rozvoje vodovodů a kanalizací chráněných území a ochranných pásem v oblasti ochrany životního prostředí, zpracovatel návrhu plánu rozvoje vodovodů a kanalizací projedná tento návrh též s Ministerstvem životního prostředí.

Stav (trochu paradoxní) je tedy takový, že PRVK zpracovává a schvaluje kraj, s obcí ho jen projedná, ale obec pak navržené řešení financuje a ekonomické dopady na občany nese sama. Dokonce je povinna ve stočném uplatnit veškeré náklady včetně nákladů na tvorbu fondu obnovy, což může dotlačit cenu stočného i na několik stovek korun za m³.

Stav PRVK po stránce věcné

Kvalita PRVK je v jednotlivých částech republiky různá. Zejména u malých obcí obsahuje často, co se týká odkanalizování, neověřené vize (nerealizovatelné finančně jak po stránce investic, tak podmínek pro dotace) anebo alibistická řešení – obec bude řešena jímkami na vyvážení (což je neúnosné pro občany a zcela mimo hranice sociální únosnosti ceny vody). V některých krajích jsou decentrální řešení úplně vynechána, což je zdůvodňováno tím, že decentrální řešení jsou nefunkční. Namísto zlepšování systému realizace decentrálních řešení a přijetí odpovědnosti za jejich povolování a kontrolu, vodoprávní úřady logicky podporují centrální řešení (jednodušší kontrola) nebo jímky na vyvážení (alibismus) i za cenu toho, že z hlediska udržitelnosti (sociální dopady, ekologie) jsou tyto varianty horší.

3. Dobrý stav vod a jeho dosažení

Souvislost mezi odkanalizováním obce a dosažením dobrého stavu

Dosažení dobrého stavu u co nejvíce sledovaných profilů je cílem, který si Česká republika dala za cíl při vstupu do EU. Odkanalizování aglomerací větších než 2000 EO je také zhruba hotovo, přesto stále většina lokalit v České republice nedosahuje dobrého stavu, k jehož dosažení jsme se zavázali před vstupem do EU. Např. v povodí Labe je to 85 %, v povodí Dunaje pak 75 % [1].

Unifikované řešení, při kterém jsou všechny domy, jakkoliv od sebe vzdálené, napojeny na jeden kanál svedený do čistírny, nebo soustředění odpadní vody v jímce vč. odvozu na čistírnu, je neekonomické a neudržitelné. Navíc tím i přes značnou investici k zlepšení povrchových vod nedochází, někdy tato investice má i opačný účinek. Soustředění vypouštěného zbytkového znečištění v místě čistírny v konkrétním místě zhorší stav a nastartuje trofizaci v blízkých vodních útvarech. V řadě lokalit, zejména tam s intenzivní zemědělskou produkcí, je centrální čistírna jako investice za několik desítek miliónů opatření, které stav toku z hlediska dosažení dobrého stavu ovlivní jen kosmeticky.

Je škoda, že neexistuje cílený monitoring, z kterého by bylo zřejmé, jakou efektivitu mělo konkrétní investiční opatření na povodí, v případě hodnocení variant v době přípravy investice pak i simulace předpokládaného vlivu na povodí, na kvalitu vod v tocích, kvalitu a množství odpadních vod, množství vody v povodí, které je k dispozici v době sucha např. na závlahy atd.

4. Ekonomické parametry

Požadavek na ekonomičnost řešení

Jednou z podmínek při zpracování PRVK uváděných v legislativě je ekonomičnost řešení. V prováděcí vyhlášce je hned v úvodu:

„Plán rozvoje vodovodů a kanalizací obsahuje koncepci řešení zásobování pitnou vodou, včetně vymezení zdrojů povrchových a podzemních vod, uvažovaných pro účely úpravy na pitnou vodu, a koncepci odkanalizování a čištění odpadních vod v daném územním celku. Navržené koncepce musí být hospodárné a musí obsahovat řešení vztahů k plánu rozvoje vodovodů, kanalizací pro sousedící území.“

Variantní řešení

Ekonomičnost je ale nejčastěji tím, co je diskutabilní. Není výjimkou, že obec má zpracovaný PRVK, který je z tohoto důvodu nereálný. Z praxe – viz případ ze Šumavy – obec 400 EO skládající se ze tří částí je řešena centrálně s délkou kanalizace kolem 9 km a výsledný investiční náklad je kolem 70 mil. Kč [2]. Již na první pohled je zřejmé (a měl by za to někdo být odpovědný), že obec vydala nesmyslně prostředky v řádech stotisíců korun na projekt, ze kterého vyplynula potřeba takové investice. Jen pro zajímavost, obec pracuje s ročním rozpočtem 7 mil. Kč. Již přes milion korun za takovou variantu bylo vydáno na popud vodoprávního úřadu, který by jim údajně jinou variantu nepovolil (což je nejčastěji uváděný důvod nereálných návrhů PRVK). V případě zpracování variantních řešení a odhadu nákladů u jednotlivých variant by k takové situaci dojít nemohlo.

Náklady jednotlivých variant

Se snahou odvodnit centrálně i malé a roztroušené lokality rostou enormně exponenciálně náklady. Není žádnou zvláštností investiční náklad i 350 tis. Kč na EO. Pokud by tyto náklady měli nést samotní lidé, kterých se to týká, cena za odvádění odpadních vod by pro mnohé z nich byla sociálně neúnosná. Pokud by se na odvodnění měli podílet solidárně všichni připojení (nebo i stát), což se dnes děje u větších lokalit, tak i pak by se úhrada na některých lokalitách s vysokým poměrem délky kanalizace na obyvatele dostávala za hranici sociální únosnosti.

To stejné platí i pro vyvážení jímek – náklady na jejich instalaci a vyvážení jsou za oficiální hranicí sociální únosnosti, zejména pokud uživatelé dodržují všechna pravidla. Z vysoké ceny za vyvážení proto vyplývá i vysoké riziko, že provozovatelé budou hledat „náhradní řešení“ a bude docházet k nedovolenému vypouštění.

Příklady ceny (v Kč) za likvidaci odpadních vod (za m³) při 20leté životnosti objektu, hrubé orientační srovnání pro kalkulaci bez přípojek pro 4 EO a spotřebě 100 l/EO/den je uvedeno v Tabulce č. 1. Stočné je bráno jako příklad obvyklého stočného ve velkých městech, v případě propočtu pro malé obce by stočné bez solidárního přispění větší lokality činilo i stovky korun.

Z čísel uvedených v tabulce vyplývá, že z pohledu sociální únosnosti a spravedlnosti bychom měli řešit odvádění odpadních vod, pokud to jde, centrálně, a pokud se to nevyplatí, pak decentrálně. Z decentrálních způsobů upřednostnit skupiny čistíren (pokud se najde vhodný model provozování). U individuálních domovních čistíren se pak snažit minimalizovat provozní náklady (např. na vzorkování, odvoz kalu) a žumpy povolovat jen zcela výjimečně, což v podstatě nařizuje i legislativa – viz vyhláška č. 269/2009 Sb., kterou se mění vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.

Solidárnost a její uplatnění [2]

Solidárnost je možné chápat více směry. V tomto případě jde o to, že náklady na odkanalizování finančně náročné části nesou všichni připojení na síť. Pochopitelné je to tam, kde je to hospodárné z celkového pohledu. Solidárnost je nutné podporovat tam, kde jde opravdu o nejoptimálnější řešení celku jak po stránce sociální, tak i z hlediska celkové udržitelnosti. Naopak ji nezneužívat tam, kde jednáme nehospodárně jen z důvodů alibismu nebo ve prospěch nějakého subjektu. Proto je potřebné, než využijeme institutu solidárnosti, hledat nejoptimálnější řešení problému s ohledem na konkrétní lokalitu (což je zvláště u zásobování vodou a řešení odpadních vod podstatné pro výsledek = dopad na sociální sféru obyvatel), řešení (varianty) komunikovat a v ideálním případě nechat na účastnících a přispěvatelích, aby se po seznámení se všemi dopady vědomě rozhodli… (viz lidé jednají ve shodě). Paradoxně pak může být nejsolidárnější řešení, kdy každý jedná sám a ostatní mu přispějí (nebo jen umožní takto individuálně jednat).

Cílem solidarity nemůže být, aby všichni byli stejně solidárně chudí, protože budou jednat neefektivně. Cílem by mělo být, aby všichni byli (solidárně) bohatí, protože budou jednat co nejefektivněji a bohatství, které vytvoří (díky menším nákladům), použijí k solidárnímu zohlednění těch, které znevýhodňují místní podmínky.

5. Adaptace na změnu klimatu

Příklad z praxe

Vyschlý rybník a masivní úhyn ryb. V období sucha teče v některý tocích pouze voda od obyvatelstva. V oblasti jižně pod Brnem došlo v suchém roce k tomu, že odpar z rybníka byl větší než v té době skoro nulový přítok (nulový proto, že celá oblast je odkanalizována tak, že veškeré odpadní vody od cca 15 tis. obyvatel se čerpají mimo povodí). V době zpracování dokumentace odkanalizování tato možnost nebyla vzata v úvahu (měl na ni někdo upozornit?) a navíc povodí umožnilo odběr vody z potoka na závlahu zahradnictví. Celkově se regulace povrchových vod mimo jiné i odkanalizováním stala nereálná. Otázkou je, kdo a jakým způsobem je pak za vzniklou situaci odpovědný – zahradník, projektant, kraj, obec?

6. Ideální stav

Variantní řešení

Modely, kdy jediným řešením je buď centrální čištění, nebo jímka na vyvážení (přičemž toalety jsou splachovací), jsou již dávno překonané i v Evropě, a to hned po několika liniích. Například Německo oficiálně ustoupilo od snahy odkanalizovat celou zemi centrálně už v devadesátých letech, kdy si vyhodnotilo, že by takové počínání bylo jak neekonomické, tak i neekologické a „neudržitelné“ a podpořilo realizaci decentrálního řešení po všech stránkách – ekonomicky (dotace), legislativně (jednoduché povolování a kontrola, reálné zdůvodněné požadavky), i metodicky (byly vypracovány postupy pro zpracování územních plánů a jejich posouzení z víceparametrových hledisek ve formě ATV směrnic).

Do plánování se tak stále více dostávají jednotlivé parametry udržitelnosti. Jejich vyváženost je pak základem dlouhodobě udržitelného řešení, které bude snesitelné, spravedlivé a tedy udržitelné.

Proces rozhodování na základě konsensu (vždy pro konkrétní případ)

Protože se řešení dotkne více účastníků, pak je důležité, aby proces rozhodování proběhl na základě konsensu. Dokonce co se týká vodohospodářského rozhodování, postup je navržen v ISO 24540:2020 a má být:

Inkluzivní, což znamená, že musí být multi-stakeholder, zahrnující všechny aktéry, kteří mají podíl na vodohospodářství (majitele, provozovatele, uživatele, zástupce zájmů státu).

Participativní, umožňující všem zúčastněným aktérům skutečně přispět do diskusí.

Kolaborativní, umožňující konstrukci návrhu se vstupy od všech zúčastněných stran. Hledání shody, snaha vygenerovat co nejvíce souhlasu.

Kooperativní, hledající obecný zájem celé skupiny, což nemusí být jednoduché, protože zájmy jsou někdy protichůdné – např. uživatel chce ušetřit, dodavatel vydělat, stát si ušetřit administrativu. Což souvisí i s pohledem na ekonomické souvislosti a jejich správnou interpretaci.

Variantní řešení a jeho schválení z hlediska několika kritérií [3]

O konečném řešení by měli rozhodovat občané, kterých se to dotýká, po seznámení se s více variantami. Jediným kritériem nemůže být cena, i když asi bude pro občany důležitá. Dalším důležitým kritériem může být komfort nebo odpovědnost za udržitelné řešení. To vše ovlivní cenu nemovitostí, zdraví, spokojenost občanů. Stav, kdy jediným kritériem pro volbu řešení je názor vytvořený často z doslechu, bez možnosti srovnání s dalšími variantami a schválený bez důkladného informování dotčených občanů je pro tyto občany nekorektní.

7. Chybné rozhodnutí

Kdo odpovídá za chybné rozhodnutí?

Nejspíše asi nevymahatelná legislativa, nebo že by kraj, jako zpracovatel PRVK, obec, jako účastník, povodí, vodoprávní úřad jako vyjadřující se ve veřejném zájmu, nebo projektant?

Kdo odpovídá za škody za chybné rozhodnutí

V případně zbytečně vynaložených nákladů na nereálnou investici? Za dlouhodobě neudržitelné anebo pro občany předražené řešení? Za škody vzniklé chybným řešením – např. úhyn ryb, viz Ponětovický rybník 2018.

8. Závěr

PRVK je nástroj k optimálnímu uspořádání krajiny (aglomerace). Legislativa, která jej ustanovila, je však „děravá“, a tedy umožňující se chovat přímo proti základním ustanovením, a to jen na základě subjektivních pocitů a názorů. Vznikají tak v řadě konkrétních případů značné škody jednak na životním prostředí, státu na dotacích a ve výsledku i občanům, kterým by realizovaná opatření měla sloužit ke zlepšení jejich – sociálních, ekologických a ekonomických podmínek.

Seznam literatury

1. VRANA Jakub: Science Party Brno 2019 – přednáška na téma Nové znečišťující látky – zdroje, výskyt a charakterizace rizik