Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Vývoj, projektování, provádění a provozování zařízení zdravotně technických instalací

V příštím roce bude dovršen proces harmonizace českých norem z oblasti zdravotně technických instalací [1–13]. Zdálo by se, že v systémech zásobování vodou a odvodnění objektů se nebudou vyskytovat zásadní nedostatky. Samozřejmě se mohou vyskytnout poruchy. Kosmické lety byly přísně kontrolovány, převážná většina systémů byla zdvojená a pak došlo k výbuchu pro vadu malého těsnicího prvku. V roce 2004 jsem uveřejnil kritickou stať o výhledech profese v dohledné budoucnosti [14]. Od té doby se prakticky nic nezměnilo k lepšímu. Současná praxe ve stavebnictví – snaha „odrbat“ investora co nejlevnější dodávkou všech prvků stavby – vede k dramatickému růstu nákladů na opravy většinou po záruční době nebo k likvidaci menších stavebních a zejména instalačních firem.

Problémy staveb jsou zabudovány už v projektové přípravě staveb. Zadavatelé zakázek se neohlížejí na znalosti projektantů. Důležitá je nízká cena za projektové práce – vždyť je to jen pár „čárek“. Obsah dokumentace zejména nižších stupňů se proto snižuje v souvislosti s cenovou politikou tak, že se o parametrech stavby vlastně rozhoduje na úrovni architektonické studie zpracovávané „kanalizačními“ architekty bez ostatních profesí – jsou příliš drahé. Místo studie proveditelnosti, která by prokázala oprávněnost stavby a jejího vybavení, se prostě vytvoří krásná fasáda ve 3D, „plácne“ se investiční náklad a nastává honba za euro dotacemi a platbami pro korupčníky.

Nezpracovává se studie, která by prokazovala optimální výběr materiálů a zařízení, kterými bude objekt vybaven a které podstatně ovlivní provozní náklady stavby. Nejdůležitějším kriteriem jak pro investora veřejných zakázek, tak pro dodavatele stavby, je udržení provozu stavby bez zásahu do doby, kdy by investor mohl přijít o dotace. Provozní náklady nikoho ve veřejné sféře netrápí. Normy [2,3] by mohly změnit představu stavebníků, že vodovod a kanalizace jsou bezúdržbové. Projektant snad doplní do projektu popis údržby systému. Dodavatel systému bude předávat nejen zařízení ZTI, ale i podrobný návod k údržbě systémů [15]. Jen tak může snížit riziko reklamací. Stavebník může na tomto základě zpracovat provozní řád. Hodnocení energetické náročnosti staveb je matematickým cvičením. Nikdo nezapočítává zabudovanou energii, celkové provozní a investiční náklady za dobu trvání stavby a náklady na likvidaci zařízení, která dosloužila. Důležité je, aby stavba měla projektované áčko. V některých výpočtech se dokonce uvažuje s takovou úsporou teplé vody, že si snad uživatel nesmí napustit vanu! V odborné literatuře se objevují články o výhodách sprchování, kolik vody a tepla se tím ušetří. Rozumím tomu, když o způsobu hygieny budou rozhodovat peníze uživatele a ne energetické štítky. Možná by se podle našich zákonodárců měla voda do koupelny zase nosit. Ekologisté hlásají potřebu snižování ekologické stopy*). Zakáže se stavba bazénů, tělocvičen, divadel a podobných staveb, které vlastně nejsou potřebné k zajištění jednoduchého života?

Pro úsporu vody se zavedlo dvojí splachování. Malé množství vody pro spláchnutí moči je jistě výhodné. Při potřísnění mísy se musí spláchnout několikrát. Celkovou úsporu pitné vody při běžném používaní toalet nelze vyčíslit bez dlouhodobého plošného měření odběru vody pro splachování za stejných podmínek u stejných uživatelů. Jen jestli nějaká úspora je?

Pouze při splachování nepitnou vodou se dá o úsporách pitné vody uvažovat. Náklady na úpravu nepitné vody se tím přenášejí na vlastníka nemovitosti. Přesto, že se takto úspory pitné vody dosáhnou, cena pitné vody se zvýší. Zdroje vody, rozvodné sítě i vnitřní vodovody se musí budovat i s ohledem na protipožární opatření. Čím bude potřeba pitné vody nižší, tím bude její cena vyšší. Kromě toho bude zdržení vody v potrubí delší. To způsobí úbytek dezinfekčních činidel, v letním období se může zvyšovat teplota vody a bude se zhoršovat mikrobiologická kvalita pitné vody.

Úspory vody se může dosáhnout i využitím „šedé“ a „žluté“ vody. Jsem velkým kritikem těchto snah při současném stavu techniky a stavu myšlení široké populace. Systém se dá použít v jednotlivých rodinných domech, když se celá rodina na zpětném využití části odpadních vod dohodne. Nepoučená nebo neochotná návštěva může takový systém narušit.

Ve větším společenství se nedá vynutit důsledné dodržování oddělení odpadních vod. Jak se zbavit silně potřísněného prádla dětmi nebo nemocnými osobami. Bude takto znečistěná voda ještě „šedá“?

Začíná se uvažovat s využíváním „žluté“ vody. V rámci zelených iniciativ se toto řešení bude přes Brusel protlačovat a hlásat jako jediné správné zacházení s odpadní vodou. Zabývá se někdo celkovou ekonomií a vazbou na psychologii obyvatelstva? Jaký to bude mít dopad na průtoky kanalizací a na čistírny odpadních vod? Zase budou další eurodotace do investic a někdo z poslanců si namastí kapsu jako z fotovoltaiky pěstované na polích místo potravin.

Odpadní voda mužské strany hygienických zařízení se dá oddělit od „černé“ vody poměrně snadno, silně pochybuji o ženské straně. I kdyby někdo přiměl investory osadit potřebný počet bidetů (např. v divadle, na stadionech) a naučil dámy tato zařízení používat, složení odpadní vody bude odlišné (částice krve, antikoncepční hormony apod.).

Už dnes vznikají na dámských hygienických místnostech (resp. v kanalizačních systémech) potíže. Dámské vložky patří do odpadní nádoby, pokud je jimi kabinka vybavena. Zřejmě nedostatečná výchova vede k tomu, že si některé dámy neuvědomují, co může vložka v kanalizaci způsobit, když je navíc kanalizace provedena v rozporu s normou.

Na obr. 1 je návrh odpadního potrubí od klozetu na dámské straně hygienických místností. Místo normou požadované odbočky pod úhlem 45° je nesprávně vložena odbočka 88,5° (obr. 2). V kabině navíc nebyla odpadní nádoba. Po uvedení do provozu se skoro každých 14 dní připojovací potrubí ucpalo. Dámy pravděpodobně, jak jsou naučené, po použití spláchly malým splachováním. Po osazení nádob se interval výrazně prodloužil, následně se přikročilo k odstranění vadně použité odbočky a bylo po problému.

Obr. 1 Vadný návrh kanalizace v podlaze
Obr. 1 Vadný návrh kanalizace v podlaze
Obr. 2 Odbočka 88,5° na potrubí v podlaze
Obr. 2 Odbočka 88,5° na potrubí v podlaze

Předpokládám, že v případě výkonu autorského dozoru profesí by bylo možno výše popsanému stavu zabránit. Architekt to samozřejmě nemůže vědět, přesto dá souhlas k zakrytí potrubí. Popsaný stav byl v celém objektu proveden ve všech patrech nad sebou. Na obranu projektanta uvádím, že ve schématu stoupaček byly správně popsány všechny odbočky s úhlem 45°. Jak rozhodnout, kdo to zavinil a jakou měrou?

Budoucí stav profese ZTI (a nejen té) vyvolává u mne stále větší skepsi přesto, že podle nového zákona o veřejných zakázkách musí výběrovému řízení na dodavatele stavby předcházet realizační dokumentace stavby. Je to jistě kvalitativní, ale stále nedostatečný posun v myšlení zákonodárců.

Projektant je podle zákona zodpovědný za projektované parametry stavby. Zákon neuvádí, jak se to má zajistit. V projektu se nesmí podle výkladu úředníků uvádět konkrétní výrobky (snad kromě zařízení a systémů, které podléhají vodoprávnímu rozhodnutí). To umožňuje dodavatelům nabídnout levná zařízení nebo materiály, které sice mají požadované parametry, ale jejich funkce je nespolehlivá a často má velmi krátkou životnost. V kterém okamžiku a za čí peníze má projektant právo zkontrolovat vybranou nabídku? Proč není uzákoněna povinnost stavebníka zajistit si takovou kontrolu? Podle mne by dokonce měla být uzákoněna povinnost kontroly projektu nezúčastněnou osobou (např. komorou určenou) od jisté výše investice (co tak 25 milionů Kč?). Podle mých zkušeností se každý projektant někdy může dopustit chyby. Třeba i tím, že podlehne požadavkům investora.

Typickým příkladem v oboru ZTI je používání ocelového žárově pozinkovaného potrubí. Někdy na tom dokonce tvrdě trvá i projektant. Stavebník se po krátké době diví, že se ve vodě zvyšuje obsah zinku a v potrubí se objevují díry. O tomto problému se píše ve všech odborných časopisech, přesto se znovu a znovu objevují stavby vystrojené tímto potrubím. Proto to znovu podrobněji popíšu.

Důlková koroze se v rozvodech pitné vody provedených z ocelového pozinkovaného potrubí vyskytovala a vyskytuje plošně na celém území republiky.

V návrzích vnitřního vodovodu se v minulosti řešilo, jak snadno zpřístupnit potrubí pro budoucí výměnu. Vytvářely se šachty nebo snadno přístupné drážky, protože se předpokládalo, že k výměně potrubí dojde několikrát za životnost stavby.

Zřejmě se vytratila historická paměť. Podle počtu poruch na rozvodech vody provedených z různých důvodů z ocelového žárově pozinkovaného potrubí v současné době se zdá, že projektanti, investoři a dodavatelé přestali vnímat podmínky a rizika spojená s navrhováním ocelového žárově pozinkovaného potrubí. Pohledem do historie lze vystopovat některé zapomenuté skutečnosti. V 50. letech se měď stala strategickou surovinou. Proto se ohřívače vody vyráběly s ocelovými topnými vložkami bez jakékoli ochrany povrchu jak zásobníku, tak topné vložky. Topné vložky se nejpozději do 5 let musely měnit, byly proděravěny korozí. Po nástupu prezidenta Aliendeho v Čile se do Československa obnovily dodávky mědi. Topné vložky se začaly vyrábět měděné nebo z měděných slitin, aby se prodloužila jejich životnost. Důsledky změny materiálů topných vložek na sebe nedaly dlouho čekat. Dosud relativně pomalá plošná koroze potrubí se začala ve velké míře měnit na důlkovou korozi potrubí. Napadeno bylo zejména potrubí teplé vody a cirkulace včetně těles ohřívačů – uvolněné ionty mědi urychlily destrukci ocelového materiálu.

V letech 1960–1970 byla na základě poruch vnitřních vodovodů z ocelových pozinkovaných důlkovou korozí přijímána různá technická opatření:

  • zvětšování průřezu potrubí (snížení rychlosti vody) a tím i zvýšení tloušťky stěny potrubí proti vypočtené hodnotě o 1 stupeň
  • snížení výstupní teploty na ohřívačích na 55 °C
  • úprava vody před jejím ohřátím.

V komentáři k ČSN 73 6655 [16] autoři uvádí (cit.):

„…V rozvodných sítích vody obecně, a teplé užitkové vody zvláště, se projevují korozní a inkrustační jevy jako jedna z mnoha příčin zkracování životnosti ocelového pozinkovaného potrubí… …kde se vytváří tvrdé inkrustace nepravidelných tvarů, za kterými pak následně dochází ke kavitaci, jejímž důsledkem je důlková koroze stěny potrubí…V současné době jsou k dispozici zařízení, která sledují odstranění nebo zpomalení těchto jevů s cílem prodloužit životnost potrubí...“

Úprava vody spočívala v osazení permanentního magnetu, filtru s náplní polovypáleného dolomitu a dávkování polyfosfátu vápenatého (ten však podporuje růst mikroorganizmů). Tyto úpravny prodloužily životnost pozinkovaného ocelového potrubí až na 25 let, řada zařízení je v provozu dodnes. S nástupem plastových materiálů pro vnitřní vodovod se účinnost této metody přestala sledovat, výroba zařízení byla zrušena.

Bylo by zajímavé zjistit, co dnes vede projektanty k návrhu a investory k použití ocelového žárově pozinkovaného potrubí ve stavbách. V poslední době (k překvapení investorů) dochází pravidelně k proděravění ocelového pozinkovaného potrubí (jak studené, tak teplé vody) i za 2 roky. V publikaci, kterou vydal výrobce ocelového pozinkovaného potrubí [17], se uvádí:

„…Životnost Zn povlaku závisí na korozní agresivitě prostředí. Zn povlak se nemá používat pro rozvody horké vody! V horké vodě nefunguje katodická ochrana zinku – velice krátká životnost povlaku – bodová koroze. Na nevhodnost použití pozinkovaných výrobků pro distribuci a skladování horké vody z hlediska rizika vzniku bodové koroze upozorňují normy EN 12502-3 a EN ISO 14713 pro projektování korozní ochrany výrobků (včetně potrubí pro rozvody TUV) … Zákazník použije pozinkované trubky na rozvody teplé užitkové vody*) a cca po 2 letech se diví, že došlo k prorezavění pozinkovaných trubek vlivem bodové koroze, zatímco obyčejné černé trubky zabudované v ústředním topení jsou bez poruchy v provozu třeba 30 let…“

Hraniční teplotu vody pro použití ocelového žárově pozinkovaného potrubí uvádí výrobce ve stejné publikaci 35 °C.

Zinková vrstva je určena k tomu, aby jako obětovaná elektroda ochránila pod ní ležící ocel do doby, než se uvnitř potrubí v některých lokalitách vytvoří ochranná vrstva uhličitanů.

Vytváření ochranné vrstvy je závislé na složení vody. Velmi důležitý vliv pro rozvoj důlkové koroze je poměr S1 mezi koncentrací chloridů, dusičnanů, síranů a hydrouhličitany [18]. Je-li S1 ~ 1,0, dochází k prokorodování trubky za 5–6 let provozu, je-li S1 ~ 2–3, dojde k prokorodování trubky za 2–3 roky provozu.

Dalším ukazatelem charakteru pitné vody je Langelierův saturační index ls. Index porovnává aktuální hodnotu pH vody s teoretickou hodnotou pH při které je voda v rovnováze s uhličitanem vápenatým. Pokud je ls > 2, je vysoká pravděpodobnost tvorby úsad, což příznivě ovlivňuje korozní napadení potrubí.

Kromě toho je základním předpokladem přímého ovlivnění korozních dějů vytvoření vazby mikroorganismů s povrchem potrubí. Důsledkem aktivity mikroorganismů v biofilmu na povrchu kovů je koroze kovu ovlivněná jednak chemickými změnami prostředí a jednak koroze v důsledku fyzikálních změn na rozhraní kov – prostředí. V prvém případě stimulují mikroorganismy korozní proces tím, že ke své látkové výměně využívají produkty korozních reakcí, jako je schopnost baktérií redukujicích sírany využívat molekulární, event. atomární vodík, schopnost baktérií železitých oxidovat Fe2+ na Fe3+, a tím neustále podporovat průběh korozních reakcí, nebo tím, že vylučují pro kovy agresivní látky (vylučování sulfanu baktériemi redukujícími sírany, tvorba kyseliny sírové bakteriemi oxidujícími síru, organických kyselin aj.). Za fyzikální změnu na rozhraní kov – roztok je nutné považovat již pouhý vznik biofilmu, který umožňuje vznik koncentračních korozních článků.

Vytvoření ložisek biofilmu je pravděpodobný důvod koroze v potrubí studené i teplé vody. Během dlouhé stagnace vody v potrubí se ložiska biofilmu stávají stimulantem důlkové koroze potrubí.

Velmi stručně lze shrnout chování trubek v závislosti na průtokové rychlosti, chemickém složení vody a kvalitě pozinkování následovně:

  • v důsledku elektrochemické koroze dochází k odstraňování zinku z vnitřního povrchu potrubí současně s usazováním železitých inkrustací na vnitřním povrchu potrubí. U velmi tvrdých podzemních vod může docházet k vylučování tvrdých vápenatých vrstev, které mohou vnitřní povrch potrubí chránit před plošnou korozí
  • přizinkované zbytky okují a nerovný povrch švů ocelových trubek umožňuje vznik kavitační koroze s velmi rychlým vznikem důlkové koroze na jedné straně a na druhé straně k intenzivnímu vzniku velmi hrubých inkrustací, které následně urychlují důlkovou korozi v místě těsně navazujícím za takto vytvořeným místním hydraulickým odporem
  • přistoupí-li k tomu vyšší rychlost vody, celý proces se velmi zintenzivní
  • při stagnaci vody se naopak vnášené sedimenty usazují v potrubí a umožňují jak rozvoj mikroorganizmů tak spouští korozní procesy zejména za přítomnosti iontů mědi nebo jiných těžkých kovů
  • výsledný stav před výměnou potrubí je proděravěné potrubí (opravy se provádí přeplátováním objímkami – obr. 3) doplněné o inkrustace, které při maximálním odběru nepropustí dostatečný průtok vody (pro světelný paprsek je 1 m dlouhý výřez takového potrubí neprostupný)
Obr. 3 Opravy proděravěného ocelového pozinkovaného potrubí v instalační šachtě hotelu
Obr. 3 Opravy proděravěného ocelového pozinkovaného potrubí v instalační šachtě hotelu

Úbytek zinku z ochranné vrstvy je přirozený jev a zinek je na povrchu ocelového potrubí zamýšlen jako katodická ochrana oceli před předpokládaným vytvořením ochranné vrstvy uhličitanu vápenatého během prvních let provozu vodovodu. Bohužel složení některé vody v závislosti na velmi obtížně definovatelných podmínkách (patrně kombinací různých vlivů, především tvorbou biofilmu během dlouhé periody stagnace vody před uvedením vodovodu do trvalého provozu), tuto ochrannou vrstvu nemohou vytvořit.

Omezování mikrobiologického rizika v rozvodech vody se dnes věnuje zvýšená pozornost. Rozvoj biologických společenství v rozvodech vody probíhal vždycky. Voda ve vnitřních vodovodech pitné vody nikdy nebyla a ani v budoucnu nebude sterilní. V dobách menší mobility obyvatelstva a horších možností zdravotnictví (legionelózy byly patrně připisovány jiným plicním onemocněním, transplantace se neprováděly) byly na místě usazené populace navyklé na „své“ mikroorganismy. Rozsáhlé objekty nebo areály se nevyskytovaly příliš často a tak se většinou po napuštění vnitřního vodovodu vodou voda začala bez stagnace používat.

Mezi technickou veřejností se rozšířila pověra – termodezinfekce. Ekonomicky velmi náročná metoda a u nás špatně aplikovaná, spočívající v přehřátí hlavních rozvodů teplé vody každou neděli v noci na 70 °C pomocí cirkulace. Po nějaké době se nechá pomalu vychladnout. Mikroorganizmy se stihnou zapouzdřit a protože se při tom potrubí neproplachuje, během pomalého chladnutí vody znovu ožívá život v potrubí. Vynaložené náklady jsou plýtváním energie bez očekávaného výsledku, navíc s rizikem opaření, pokud objekt není v době termodezinfekce bez uživatelů.

Zdrojem organického znečistění bývají kromě nánosů kalů v soustavě vnitřního vodovodu jeho slepé větve nebo místa, kde se voda dlouhodobě neodebírá (např. nepoužívané toalety nebo výlevky). Maximální povolená doba stagnace je 7 dní, před jejím uplynutím se musí celý vodovod propláchnout. Pokud je doba stagnace delší, musí se vodovod vypustit a před jeho novým používáním vydezinfikovat.

Obr. 4 Spirální rozvod vody
Obr. 4 Spirální rozvod vody

Nejdůležitější způsob ochrany vody je její pohyb, resp. pravidelný odběr vody a odkalování vnitřního vodovodu. Proto jsme s navrhli nový způsob řešení rozvodů vody s centrálním ohříváním vody, který jsme nazvali spirální rozvod vody (obr. 4) podle přihlášky užitného vzoru číslo PUV 2012-27011 [19].

Princip řešení spočívá v rozvodu studené vody celým objektem. Po vstupu do objektu se doporučuje osadit na potrubí studené vody odstředivý lapač kalu s ručním nebo automatickým odkalením. Studená pitná voda se od nejvzdálenějšího připojovacího potrubí se přivede do místa ohřívání vody. Teplá voda projde souběžně s rozvodem studené vody celým objektem a od posledního připojovacího potrubí se voda vrátí krátkým cirkulačním potrubím přes odstředivý lapač kalu do zásobníku nebo ohřívače teplé vody. Odkalení se doporučuje osadit automatickým odkalovacím ventilem. Při odkalení dojde v závislosti na době otevření armatury k propláchnutí celého vnitřního vodovodu. Vlastní ohřívání vody doporučujeme umístit do ochozu zásobníku.

Obr. 5 Předávací stanice
Obr. 5 Předávací stanice

Navržené řešení je výhodné tam, kde dochází k odstávkám v provozu (např. prázdniny, zkoušková období, dlouhodobé stáže aj.).

Důležitým prvkem soustavy rozvodů teplé vody obecně je možnost odkalení zásobníku teplé vody. Nechápu, že projektanti stále navrhují ohřívání vody s „boulemi“ na potrubí bez možnosti odstranění kalu (obr. 5). Jestliže se voda ohřeje, tak se změní její chemicko fyzikální vlastnosti. Zejména se vyloučí rozpuštěné plyny což mimo jiné může přispívat ke vzniku kavitačních jevů v kovových potrubích.

Pokles technické úrovně projektů souvisí jak s nízkými cenami projektových prací, tak s poklesem praktických znalostí mladých projektantů. U autorizačních zkoušek se ptám, zda kandidáti (projektanti) byli někdy na stavbě – až v 80 % zní odpověď ne.

Během realizace bazénů (řešil jsem i technologii úpravy vody) v Litomyšli a Brně-Kohoutovicích jsem nikdy nebyl na stavbě, dokonce ani při předání stavby. Autorský dozor si zajišťovali sami architekti. Nedovedu si představit, kdo a jak zkontroloval, zda byly dodrženy projektované parametry, jak vypadají provozní řády objektů.

Tituly samotné jsou k ničemu, dají se lehce pořídit nejen v Plzni. Záplava manažerů a politologů si s potřebami stavebnictví neporadí. Dosud končí školy desítky mladých absolventů technických oborů. V oboru technických zařízení budov zůstávají jen ti, jejichž rodiče v něm pracují a jsou ochotni jim své znalosti předat. Začíná se uplatňovat skeptický pohled na vývoj profese: „Menší společnosti jsou náchylnější ke ztrátě technologií, protože je v nich méně lidí, kteří je ovládají. Mají větší šanci všichni vymřít, aniž by předali svoje vědomosti. Zapomínání technologií by mohlo ovlivňovat i větší množství chyb při učení. Málokdo se dokáže něco naučit dokonale. Učňové se většinou naučí ovládat dovednost hůř než jejich mistr. Když je mistrů dost, mohou se učit u více najednou, což pomáhá zachovat dovednost pro příští generace. Je-li jich málo, může časem úplně vymizet.“ [20]

V publikaci výrobce potrubí [17] se uvádí (cit.):

„Použití trubek jako polotovaru pro konkrétní aplikace není záležitostí výrobce (ten trubky vyrobí, tak aby odpovídaly požadavkům příslušné normy a kupní smlouvy) – ale projektanta, který na základě svých odborných znalosti požadavků norem, vyhlášek a dalších předpisů předepíše v konkrétním stavebním projektu (např. pro vodovod, plynovodní přípojku ... apod.), jaké trubky musí být pro tento účel použity, aby zejména po stránce technické a bezpečnostní tato stavba splňovala současné požadavky.“

Jak jsem uvedl výše, na výběr materiálu potrubí nemusí mít projektant vůbec žádný vliv a o záměně se doví až v rámci reklamačního řízení.

Projektant profese nemá dokonce ani informace o tom, že stavba začala. Vstup na stavbu podléhá povolení dodavatele a pokud není smluvně zajištěn, nemá autor projektu nárok na kontrolu stavby. A to nemluvím o nákladech spojených s výkonem autorského dozoru profesí. Projektant profesí tedy nemůže kontrolovat ani dokumentaci pro realizaci stavby natož vlastní provádění stavby.

*) Ekologická stopa je „jednotka“, která udává, jak velkou plochu produktivní půdy potřebujeme k zajištění našich požadavků. Obsahuje v sobě vše od potravin, nejrůznějších energií, dopravy až po konečný vyprodukovaný odpad a umožňuje nám tak srovnávat jednotlivé lidské činnosti z hlediska jejich dopadů na přírodu. Zpět

Literatura

  • [1] ČSN 75 5401 Navrhování vodovodních potrubí
  • [2] ČSN 75 5409 Vnitřní vodovody
  • [3] ČSN EN 806-1-5 (755410) Vnitřní vodovod pro rozvod vody určené k lidské spotřebě – Část 1–5
  • [4] ČSN 75 5411 Vodovodní přípojky
  • [5] ČSN 75 5455 Výpočet vnitřních vodovodů
  • [6] ČSN 75 6101 Stokové sítě a kanalizační přípojky.
  • [7] ČSN EN 752-1 (75 6110) Venkovní systémy stokových sítí a kanalizačních přípojek – Část 1–7
  • [8] ČSN EN 1610 (756114) Provádění stok a kanalizačních přípojek a jejich zkoušení
  • [9] ČSN EN 12056–1 (75 6760) Vnitřní kanalizace – Gravitační systémy – Část 1–5
  • [10] ČSN 75 6760 Vnitřní kanalizace
  • [11] ČSN EN 12109 (75 6761) Vnitřní kanalizace – Podtlakové systémy
  • [12] ČSN EN 12050-1 (75 6762) Čerpací stanice odpadních vod na vnitřní kanalizaci – Konstrukční zásady a zkoušení – Část 1–4
  • [13] ČSN 75 6909 Zkoušky vodotěsnosti stok a kanalizačních přípojek
  • [14] http://www.tzb-info.cz/1835-kvalita-projektove-dokumentace-a-realizace-praci-zti, 24. 2. 2004
  • [15] ČSN EN 806-5 – Část 5: Provoz a údržba 10. 12. 2012
  • [16] Žabička Z., Baláž M., Výpočet vnitřních vodovodů, komentář k ČSN 73 6655, Vydavatelství norem, Praha 1989
  • [17] J. Sláma, Výroba, zkoušení a příklady použití podélně svařovaných, za tepla redukovaných trubek, verze 05/2010, ArcerolMittal Tubular Produkts, Karviná a.s.
  • [18]
  • [19] Pospíchal Z., Dr. Ing., Žabička Z., Ing., Přihláška užitného vzoru číslo PUV 2012-27011
  • [20] John Radek, Mistři v lovu ryb, Reflex 26/2010
English Synopsis
Design, implementation and operation of plumbing installation

How indeed effectively save water? What is the experience with galvanized pipe? How long can water stagnate in the pipes and how to ensure its quality and safety? The decline in the technical level of projects is related to low-priced project work, and with the decline of practical knowledge of young designers.

 
 
Reklama