Nejnavštěvovanější odborný web
pro stavebnictví a technická zařízení budov
estav.tvnový videoportál

Vodovod nebo vlastní zdroj podzemní vody?

Otázku, zda se připojit na vodovod nebo realizovat vlastní zdroj podzemní vody, opakovaně řeší mnozí vlastníci a uživatelé rodinných domů, chat a chalup. Pokud pomineme varianty, kdy jedno z řešení jednoznačně nepřichází v úvahu - např. v blízkosti není instalován vodovodní řad nebo se jedná o extrémně nepříznivé území z hlediska výskytu podzemní vody, je dobré znát zápory a klady obou způsobů zásobování vodou.


Co je tedy výhodnější?

Na tuto jednoduchou otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Vodovod představuje variantu zajištěné dodávky potřebného množství vody garantované kvality. Problémy mohou nastat při poruchách vodovodního řadu, dalším negativem je chlorování vody ve veřejném vodovodu. Chlorace, kromě svého kladného účinku hygienického zabezpečení pitné vody, způsobuje částečnou degradaci chuťové a pachové kvality vody a zároveň mohou v jejím důsledku vznikat nežádoucí sekundární produkty chlorace jako jsou haloformy, chloroctové kyseliny a další nežádoucí látky. Chlorovaná voda také nepříznivě působí na dětskou pokožku a pokožku osob s ekzematickým onemocněním.

Oproti tomu individuální ("domovní") zdroje podzemních vod většinou představují relativně dostupné zdroje pitné či užitkové vody, které nejsou vázané na existenci či výstavbu velkých investičních celků (úpravny a vodárny, vodovodní přivaděče a řady). Nelze opominout také ekonomický přínos ve vazbě na neustále rostoucí ceny vodného. Bohužel i pro individuální zdroje platí, že podzemní vody na našem území jsou velmi proměnlivé kvality a jen velmi zřídka se vyskytuje zdroj podzemní vody, který by po všech stránkách vyhovoval Vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 252/2004, kterou se stanoví požadavky na kvalitu pitné vody v souladu s legislativou EU - přehled viz www.g-servis.cz. V dnešní době je rozsah antropogenního znečištění podzemních vod natolik značný, že zasahuje nejenom mělké, ale i hlubší akumulace podzemních vod.

Kontaminace podzemních vod se vyskytují v okolí průmyslových objektů, bývalých i současných vojenských prostorů, letišť, čerpacích stanic pohonných hmot, nezabezpečených skládek odpadů, ale i v místech, kde není znám původní zdroj znečištění. Mezi významné zdroje plošného znečištění patří intenzivní zemědělské hospodaření, které je zdrojem zvýšených obsahů dusíkatých látek (dusičnanů, dusitanů, amonných iontů) a bakteriálního znečištění v podzemní vodě. I přesto, že po roce 1989 došlo k razantnímu poklesu používání umělých hnojiv v zemědělství, je sledován pouze pozvolný pokles tohoto znečištění v podzemních vodách. Nekázní a nevědomostí, jak jednotlivců tak i organizací, docházelo v minulosti ke znečištění životního prostředí nebezpečnými organickými látkami (pohonné hmoty, rozpouštědla, oleje, maziva, barvy atd.). Pokud uvážíme, že kupříkladu jeden litr tetrachloretylenu (PCE), který byl běžně používán k průmyslovému odmašťování, znehodnotí řádově stovky tisíc litrů pitné vody, lze i osobní nedbalostí nebo neznalostí způsobit rozsáhlé znečištění podzemních vod.

Přírodním zdrojem degradace kvality podzemních vod může být například zvýšený obsah radonu. Výskyt tohoto plynného prvku je v geologických podmínkách naší republiky poměrně častým jevem, který působí i problémy spojené s pronikáním radonu do vnitřního prostředí obytných budov.

I přes tento pesimistický schematický výčet je možné všechny uvedené potenciální negativní vlivy minimalizovat či vyloučit, pokud je projekce a instalace individuálního zdroje podzemní vody (vrt, studna) realizována za dozoru odborníka - hydrogeologa. Praxe je však bohužel zcela jiná. Zatímco v případě zdrojů podzemních vod hromadného zásobování pro vodovody jsou realizovány precizní hydrogeologické průzkumy a posudky, které kromě dostupného množství podzemní vody důsledně prověřují i její kvalitu, u individuálních domovních zdrojů obvykle tyto informace a spolupráce odborníka zcela absentují. Není bohužel vyjímkou, že kvalita podzemní vody ve studni či vrtu nebyla ani ověřena základním fyzikálně chemickým nebo mikrobiologickým rozborem. Je nutné si uvědomit, že u řady látek není znečištění lidskými smysly postižitelné a lidé pijí kontaminovanou vodu desítky let bez jakékoliv pochybnosti o její kvalitě. Dokonce i v případech, kdy je kontaminace např. dusičnany potvrzena, pijí obyvatelé vodu dále s poukazem, že ji pili vždy a nic se nestalo.


Jaký by tedy měl být postup při rozhodování o realizaci individuálního zdroje podzemní vody?

Ve stručné podobě zde popíšeme základní rozhodovací a realizační postupy, včetně legislativního rámce, který k instalaci vodního zdroje nutně patří.

Pokud se majitel rozhodne pro realizaci vodního zdroje, je nutné v prvním kroku rozhodnout, jaký typ vodního zdroje je pro danou lokalitu nejvhodnější. V dnešní době je řešena obvykle volba mezi kopanou studní (průměr 1000 až 1500 mm) či vrtanou studní (průměr cca 150 až 300 mm). Toto rozhodnutí musí vycházet z přírodních aspektů a požadavků na kapacitu vodního zdroje, event. na kvalitu podzemních vod.

V rámci přírodních aspektů je nutné odborně posoudit hydrogeologické poměry zájmové lokality. Mimo jiné je potřeba specifikovat tyto základní hydrogeologické charakteristiky:

a) Jaká je hloubka hladiny podzemní vody?
Tento údaj, který je obecně znám a je respektován laickou veřejností, nám jednoznačně vymezuje, kde je přirozená úroveň hladiny podzemní vody. Ve složitějších případech je však nutné rozlišovat tzv. "naraženou" a "ustálenou" hladinu podzemní vody, protože mezi těmito hodnotami mohou být v důsledku míry složitosti geologické stavby značné rozdíly. Údaj o hladině podzemní vody však v žádném případě není vyčerpávající charakteristikou.

b) Jaká je hydrogeologická stavba zájmového území?
V rámci této otázky je nutné detailně specifikovat horizontální a zejména vertikální skladbu horninového prostředí a vymezit ty geologické vrstvy, které působí jako místo oběhu a tvorby zásob podzemních vod (tzv. kolektor). Dále je nutné specifikovat hloubkový průběh kolektoru podzemních vod, event. zda je svrchu či zespodu omezen nepropustnými vrstvami (tzv. izolátory). Při nedokonalé znalosti těchto poměrů mohou nastat i nebezpečné situace, kdy prohloubením domovní studny můžeme kupříkladu porušit vrstvu bazálního spodního izolátoru, nad kterým je podzemní voda akumulována, a "vypustit" ji tak z celé širší oblasti do hlubších partií horninového prostředí. Neméně důležitá je znalost směru proudění podzemní vody, aby bylo možné vyloučit nevhodné situování jímacího zdroje "pod" (míněno po směru proudění podzemní vody) nějakým známým zdrojem znečištění.

c) Jaké jsou hydraulické propustnostní parametry prostředí kolektoru podzemních vod?
Propustnostní parametry se získávají z archivní dokumentace (výsledků), nebo se ověřují prostřednictvím hydrodynamických zkoušek (např. čerpací zkouška) na průzkumném objektu před či v průběhu instalace. Na základě vyčíslení těchto parametrů je možné stanovit, jaká bude intenzita přítoku podzemní vody do jímacího objektu a jeho využitelná vydatnost.

Tyto znalosti o přírodním prostředí je nutné kombinovat s kapacitními požadavky na zdroj podzemní vody, včetně předpokládaných maximálních nárazových "špičkových" odběrů apod.

Nespornou výhodou kopaných studní je velká statická zásoba podzemní vody. Velmi vhodné jsou v prostředí zvětralinového pláště s nízkou propustností, tzn. s nízkým množstvím přítoku podzemní vody do jímacího objektu (v řádu setin až tisícin litru za vteřinu) a mělce zastiženou hladinou podzemní vody (cca do 10 m). Kopanou studnou lze za těchto podmínek dosáhnout lepšího efektu než realizací hlubšího vrtu. Zásoba jednoho metru zvodnění v kopané studni klasických rozměrů představuje cca 785 litrů, což dostačuje provozním potřebám rodinné nemovitosti. Při relativně nízké vydatnosti 0,01 litru za vteřinu lze i v tomto málo propustném prostředí za 24 hodin obnovit zásobu zmíněných 785 litrů.

V případě, že kolektor podzemních vod leží hlouběji pod povrchem terénu a zejména je-li vázán na puklinové systémy, které porušují jinak kompaktní horniny skalního podkladu, je efektivnější volit vrtanou studnu. Vrtaná studna je vhodná v případech, kdy lze očekávat relativně vyšší hodnoty přítoku podzemní vody do vrtu, které snižují nároky na potřebné akumulované množství podzemní vody v tělese vrtu. Pro ilustraci běžný vrt (vystrojen zárubnicí o průměru 160 mm), 25 m hluboký s hladinou podzemní vody v úrovni 5 m p.t. představuje akumulaci 400 litrů vody. V případě, kdy je možné na základě přírodních dispozic použít oba typy vodních zdrojů, je důležitým aspektem i cena realizovaných prací. Velmi orientačně se dá uvést, že cena kopané studny se pohybuje v rozsahu cca 6.000,- až 8.000,- Kč/metr a cena vrtané studny (variabilita dle průměru) v rozsahu cca 1.200,- až 3.000,- Kč/metr (závisí na technologii vrtání, průměru vrtání a výstroje atd.).

Komplexní zhodnocení všech těchto aspektů by měl realizovat odborník - hydrogeolog. Jeho povinností je následně navrhnout jímací objekt po technické stránce tak, aby efektivně plnil požadovaný účel a zároveň aby byly při jeho realizaci dodrženy všechny obecně závazné postupy. Bližší výčet parametrů, jak má být zdroj individuálního zásobování podzemní vodou situován a jak má být konstrukčně řešen, bude popsán v dalším článku. Tyto záležitosti, včetně přípustné vzdálenosti od možných zdrojů znečištění (např. žumpa, septik apod.) a od sousedních studní, jsou detailně specifikovány v ČSN 75 5115 Studny individuálního zásobování vodou.


Jaké jsou právní aspekty realizace individuálního zdroje podzemní vody?

Zdroj podzemní vody (studna či vrt) je vodohospodářské dílo, které podléhá určitým legislativním procedurám. V zásadě jsou v současnosti možné dva základní postupy:

  • Realizace studny jako předem povolené vodohospodářské stavby
  • Realizace studny jako průzkumného díla

V prvním případě autorizovaný projektant vypracuje projekt studny, stavebník doloží žádost o povolení k odběru a ke zřízení studny. Následně proběhne vodoprávní a územní řízení. Po vyhotovení díla žádá stavebník o uvedení vodohospodářského díla do trvalého provozu.

Druhý běžnější postup představuje realizaci průzkumného díla (obvykle vrt), které je v případě pozitivního zastižení využitelného množství podzemní vody dodatečně na základě žádosti stavebníka uvedeno do trvalého provozu. K zahájení realizace průzkumného díla není až na výjimky potřeba vodohospodářské povolení. Následná legalizace díla je možná jen v případě, že není v rozporu se schváleným územním plánem a územními rozhodnutími. Studny umisťované v uzavřeném prostoru staveb, např. uvnitř oplocení, nevyžadují územní rozhodnutí.

Realizace studní a vrtů představují ve smyslu zákona č. 366/2000 Sb. geologické práce se zásahem do pozemku. Ty smí provádět pouze organizace, kde tyto práce řídí a je za ně odpovědná osoba s osvědčením odborné způsobilosti (vydává MŽP), tzv. odpovědný řešitel. Mezi další povinnosti prováděcí organizace patří mimo jiné vypracovat projekt geologických prací. V případě, že se jedná o vrt hlubší než 30 metrů, je k jeho realizaci nutné souhlasné vyjádření místně příslušného vodoprávního orgánu k předloženému projektu prací. Organizace je rovněž povinna evidovat geologické práce u orgánu státní geologické služby a oznámit ve 14 denním předstihu realizaci geologických prací obci, na jejímž území mají být provedeny. Zároveň musí prováděcí organizace uzavřít písemnou dohodu s majitelem pozemku o realizaci geologických prací (povolení vstupu na pozemek a za jakých podmínek).

 
 
Reklama