Voda uprostřed pouště – Fata morgana či realita

Friedrich Von Bodenstedt 1819–1892: „Kapka lásky je víc jak vodopád zlata.“

Synonymum křehkosti ekologického systému

Erozivní proces degradace půdy

Úmyslně jsem u citátu ponechal datum života autora. Jeho úvaha je moudrá a má velký citový náboj. Nicméně psaná v dnešní době by se dala parafrázovat: „Kapka vody je víc jak vodopád zlata.“ Nepřipomíná vám to něco? Pochopitelně, jsme opět u indiánské moudrosti, která praví, že po tom, co zničíme zdroje této planety, peněz se nenajíme. Prostě se stále točíme v kruhu, a je jedno zda je naše planeta nemocná nedostatkem zeleně a skomírá na přehřátí nebo nedostatkem vody skomírá velká část naší populace a zároveň ona zeleň. Pochopitelně je to zjednodušený pohled na cyklus, ve kterém je zapojeno daleko více proměnných celého ekosystému, ale v konečném důsledku se ocitáme tamtéž. V předešlém povídání jsem vám ukázal, jak důležitý je život té zelené části infrastruktury a není to jenom to zjevné, postřehnutelné nad zemí. Prakticky totožný život se odehrává pod povrchem, s dálnicemi životadárných kořenů, kilometry jejich vlášení s celým obrovitánským ekosystémem. Snažil jsem se postihnout „rodinné“ vazby u flóry a to, že máme co do činění s živým souborem organizmů. Se všemi postihnutelnými i latentními propojeními a vazbami, stejně jako u zástupců živočišné říše. Co nevidíme je stejně důležité, citlivé a zranitelné jako to, co vnímáme našimi smysly. Naivita některých věrozvěstů, že to, co nevidíme vlastně snad ani není, končí u prstů v zásuvce s elektrickým proudem. Nasliňte si prsty a tvrďte ještě poslední vteřinu, že to, co nevidíte, není. Přeji hodně štěstí. Kam tím mířím? Že i u modré části infrastruktury toho hodně vidíme, ale podobně hodně nevidíme. Takže to není? Vyjděme z premisy o zeleni a naroubujme ji na prvek s modrou barvou v naší skládance. Protože tyto dva pilotní díly jsou takovým speciálem, povídáme si o modrozelené infrastruktuře z pohledu nebývalého, často méně známého, vzácného a hlavně kuriózního. I to je způsob, jak se dozvědět věci nové a hlavně upoutat pozornost těch, kteří jsou snad ještě na vážkách. Tak pojďme k těm modrým raritám.

Voda na poušti nebo poušť na vodě

Voda na poušti? Kdo to kdy slyšel? Vezměme tu největší. Sahara je přece pustina bez vody. Dobře, připusťme kupříkladu ojedinělé studny pro místní, znalé krajiny. Potom občasně nalezneme v oblastech pouští i polopouští vádí, což jsou relikty říčních toků z období nárazových dešťů. Erozí zde vznikají i hluboká údolí, na vodu zde však můžete čekat i dlouhé roky. Místně existují srážky, ale jejich úhrn v krátkém čase se chová často spíše jako živelná katastrofa.

Jezera se nacházejí v severu Čadu

Vodu potřebují všichni, Zakouma National Park je domovinou 4 000 slonů

Toto období dešťů se nazývá u pouštních nomádů Tuaregů akassa. Ale přece nalezneme výjimky, které hraničí se zázrakem nebo minimálně jakousi anomálií. V některých pouštních oblastech existují pouštní jezera, jako například uprostřed Čadu. Vzájemně propojená soustava 18 bezodtokových jezer leží opravdu uprostřed pouště a tvoří zde dvě skupiny vzdálené 40 km od sebe. Jezera jsou propojená v podzemí, na písčitém podloží. Část jezer je sladkovodních a část naopak slanovodních, až po hyperslané. Ve slané vodě se zde život omezuje na mikroorganizmy, které se dokážou s tímto extrémem popasovat. Největší má necelých 4,5 km² s hloubkou cca 10 m a patří do skupiny 14 jezer převážně sladkovodních. Zbylá jezera jsou tedy slanovodní a největší má cca 3,5 km² a hloubku neskutečných 27 m. Jezera jsou pozůstatkem z doby před desetitisíci lety. Zjevné přítoky zde opravdu nehledejte, jezera zde zůstala uvězněna z dob dávnověku a neleží na žádném z toků. Stejně tak nečekejte pomoc z oblaků. V létě zde teplota dosahuje ke 47 °C a v „zimě“, což je leden, teplota dosahuje 30 °C. Žádná velká výhra. Pro doplnění je zde roční srážkový úhrn 25 mm. Tak jak je možné, že voda zde zůstává? Soustava jezer je permanentně napájena z podzemních vod zcela unikátním hydrologickým systémem. Další dopomocí proti odpařování a vysychání je vegetace, což je konkrétně rákosí po obvodu a plovoucí na hladině, jež pokrývá přibližně polovinu rozlohy hladin sladkovodních jezer. Jezera zároveň oddělují písečné duny a pískovcové skály, které taktéž udržují zdejší křehký ekosystém při životě. Díky tomu jsou jezera rezervoárem fauny i flóry.

Oázy jsou „ostrovy“ života na poušti

Kde je voda, je i život

Vádí, pozůstatky říčního toku

Daří se zde i zemědělství, které je však nezbytně redukováno na tradiční způsob práce. Co je však unikátní, uvědomme si, že se nacházejí ve vyprahlé části Sahary, kde by podle všech předpokladů život, natož voda, neměly prakticky nárok na přežití. To by byla, i když sporadicky ta voda na poušti.

Co ta poušť na vodě? O tom, že jsou zde jisté předpoklady a tato poušť zažila i časy lepší, svědčí archeologický výzkum, který z fosilních pozůstatků dokázal, že řádově před 10 000 lety až do doby před 4 600 lety zde byla příroda v plné pestrosti a životu se zde dařilo skvěle.

Sahara se rozlohou rovná USA nebo Číně

Mimo jiného Sahara je největší pouští světa a má rozlohu 9 269 000 km², 5 500 km ve směru západ–východ a 2 000 km od severu k jihu. Táhne se přes 10 zemí Afriky od Atlantiku po Rudé moře. Čad se svými jezery leží přibližně uprostřed. V této nehostinné krajině na určitých místech nalezneme vodu v oázách, izolovaných ostrovech zeleně se zdrojem podzemní vody, která zde vyvěrá na povrch nebo je čerpána z artézských studní. Pokud je zdroj dostatečný, daří se zde i, na zdejší poměry, plnohodnotnému životu. Po věky se stávají centry osídlení a zastávek karavan na svých poutích. Jsou důležitým a nezbytným opěrným bodem pro pouštní život, jsou strategickým bodem, pro který se často vedly i války. Voda vyvěrající na povrch vytváří rezervoáry nebo mokřady zvané guelty. Pochopitelně že v okrajových částech pouštních oblastí protékají řeky, ale v centrální části pouště vodu budete hledat marně. Marně?

Pouštní obyvatelé Křováci

Namíbie

Krajina je stejně nehostinná jako Sahara

To je právě ten protimluv. Voda a na poušti? Už jenom z povídání o Sahaře se vám lepí jazyk na patro a sklenka vody přijde k duhu. Dosti napínání. Vydáme se do nejsušší subsaharské země pokryté z velké části pouští.

Africké pouště nejsou jenom Sahara

Konkrétně mám na mysli poušť Kalahari v jižní Africe, kterou nalezneme na území tří států. Botswany, Namíbie a Jihoafrické republiky. Rozsáhlé vědecké výzkumy a snaha o pomoc zemím, kde voda není „běžnou“, prokázaly obrovské jezero pod pouští na severu Namíbie. Neskutečný zásobník pitné vody ukrytý pod zemí skýtá zásobu odhadovanou na 5–8 miliard metrů krychlových, na rozloze 2 800 km². Zdroj je údajného stáří 10 000 let a čerpat by bylo třeba z hloubky okolo 400 m. Přibližně 30 m vyčerpají pumpy, dalších 350 m voda dokáže překonat vlastním tlakem. Pokud by tomu tak bylo, potom by se snížila finanční náročnost na soustavu pump, které by umožnily přístup k tomuto zdroji. Pro velkou část obyvatel to značí soběstačnost, nezávislost na dodávkách vody, odstranění bídy a zdravotních rizik spojených s nedostatkem vody. O dalším využití tohoto zdroje nemluvě. Může to být opravdu otázka života a smrti.

Je to unikátní a velmi vzácný objev. Namíbie je z velké části závislá na vodovodu z Angoly a tento objev by mohl změnit stav života i ekonomiky této země. Je paradoxem, že výzkumy pro pomoc Namibii vede tým z Německa, které ji mělo od roku 1883 do roku 1915 za svoji kolonii se vší „parádou“, která k tomu patřila. Drancování zdrojů, boj o půdu, osídlování spojené s genocidou a koncentračními tábory byly tím pokrokem importovaným z tehdejšího Německa. Asi se tím uzavírá ten pověstný kruh.

Vraťme se zpět na Saharu

V souvislosti s objevy tohoto typu nelze nezmínit, že největší zásobárny podzemní vody se nacházejí pod státy Libye, Alžíru, Súdánu a Egyptu, tedy zeměmi, které leží svojí převážnou rozlohou na Sahaře. Voda se zde pravděpodobně nahromadila v průběhu poslední doby ledové.

Státy, pod kterými je fosilní voda

Voda na povrchu je vzácná komodita

Na pohled nádherné

Když výzkum, tak výzkum

Severně od súdánského Darfúru byly nalezeny pozůstatky dnes již neexistujícího, neskutečně obrovského jezera. Toto pravěké jezero je důkazem, že voda v oblasti Sahary skutečně byla běžnou. Vědecké objevy prokázaly, že jezero zaujímalo plochu asi 30 750 km² a pravděpodobně obsahovalo až asi 2 500 km krychlových vody. Tady se dostávám zpět k objevům podzemních rezervoárů pod Saharou včetně Súdánu. Tyto podzemní zásobárny jsou pravděpodobně pozůstatkem po těchto jezerech pravěkých a dávno zmizelých. V této oblasti již dnes s pomocí 500 navrtaných pramenů zavlažují zemědělskou půdu o rozloze asi 400 km2. A aby se to nepletlo, předpokládá se, že součástí těchto zdrojů jsou i rozsáhlé zdroje oleje a plynu. Pro země, pod kterými jsou tato naleziště, skvělé zprávy. Je otázkou, co všechno přinese jejich využívání. Další zajímavostí je, že v těchto nehostinných místech často zakonzervovaných vrstvami soli, se nalézají archeologické perly.

Že zde byl plnohodnotný život se nechce věřit

Súdán a oblast pravěkého jezera

Díky přítomnosti vody v pravěku se usuzuje, že tato místa mohou být kolébkou osídlení kontinentu. Perličkou je, že vědci odhadují 100× více vody pod povrchem Afriky než na jejím povrchu.

Náklady na získávání vody z těchto zdrojů jsou však velmi nákladnou záležitostí, protože hovoříme o hloubce od 100 m do 250 m. Vrty okolo 200 m hloubky vyjdou cca na 3 milióny korun a berte v potaz špatný stav ekonomiky a nedostatek financí zemí, které jsme jmenovali. Dalším průvodním jevem je propadávání podloží u nekontrolovaných vrtů, což skýtá nebezpečí po jejich odčerpání.

Unikátní zavlažovací systém

Prim v tomto způsobu získávání životadárné tekutiny vedl rozporuplný vůdce Libye, Muammar Kaddáfí. Od roku 1984 začal realizovat projekt výstavby Velké umělé řeky. Z 1 300 vrtů, až 500 metrů hlubokých, vedl podzemní potrubí 400 km dlouhé. Zdrojem je nubijská pískovcová zvodeň s „fosilní vodou“. Ta končí na pobřeží a součástí plánů je, a ještě měla být, síť zavlažovacích kanálů. Zásobuje Tripolis, Benghází a další libyjská města. Vše dokonce probíhalo ve spolupráci s UNESCO.

Máte pocit, že někde pod tímto písečným mořem se skrývá voda?

Libye se svým zavlažovacím projektem

Kaddáfí byl však v roce 2011 zabit, země je nestabilní a projekt se zastavil. Celkové náklady se odhadovaly na více než 30 miliard dolarů. V kontextu toho, že tato místa byla závislá na vodě získané nákladným odsolováním, ta cena není již tak astronomická. Původně výjimečný projekt je nyní kritizován stran nákladnosti, ale hlavně z důvodů předpokládaných nedozírných následků ekologických. Nicméně i ta zrealizovaná část zavlažovacích systémů je ukázkou lidských možností a je největším zavlažovacím systémem planety.

Zprávy, které zde nalézáme, jsou pro Afriku životně důležité. Jsou ale zároveň taky zprávou o stavu naší planety, jaká je nyní, a jaká hlavně byla. Jsou zároveň jistým mementem, že pokud se budeme chovat k naší planetě tak jako doposud, nebude ani třeba větších životních otřesů, nenadálých klimatických změn, a dosáhneme katastrofických důsledků „vlastními silami“. Kdo se nepoučí z vlastní minulosti, myšleno i historie planety, ztrácí právo i možnost na další udržitelný život zde.

Nebylo by něco z našich zeměpisných šířek?

Pokud je pro vás Afrika zemí vzdálenou, pak vězte, že skrytá podzemní jezera naleznete i u nás v Evropě. Největší je nedaleko Sionu ve Švýcarsku a jmenuje se St-Leonard. Je 300 m dlouhé a 20 m široké, s hloubkou 10 m. pokud chcete vědět, zda existuje něco obdobného i u nás, nezklamu vás. Bozkovské dolomitové jeskyně ukrývají v podzemní kaverně, Jezerním dómu, který je 24 m dlouhý a 14 m vysoký, Bozkovské podzemní jezero o velikosti 320 m².

Město na poušti nebo poušť ve městě?

Burdž Chalífa a umělé jezero

Neskutečné technologické a technické projekty v poušti

Díky zpracování ropy a zemního plynu patří Spojené arabské emiráty k nejbohatším zemím světa.

Dubaj, město stejnojmenného emirátu, je součástí Spojených arabských emirátů. Leží na pobřeží Perského zálivu. Jednou z nejvýraznějších staveb Dubaje, jeho ikonou a světovým unikátem je Burdž Chalífa otevřená světu v lednu 2010. Pyšní se titulem nejvyšší budovy světa. S náklady na stavbu 1,5 miliardy dolarů byl vytvořen chicagskou firmou Skidmore, Owings and Merrill, v čele s hlavním architektem Adrianem Smithem, dle přepracované předlohy pro nezrealizovaný mrakodrap Grollo Tower pro Melbourn.

Výtahy vedou do 189. patra ve výšce 638 m. 37 pater zabírá kapacita Armani Hotelu, 63 pater je určeno pro 700 bytů luxusního bydlení, na 78. patře je bazén, zbytek budovy je využit pro kancelářské prostory a technologické místnosti. Na 124. podlaží je vyhlídková plošina. Vrchol budovy patří telekomunikacím. Mrakodrap má výšku 828 m včetně antény. Je součástí širšího komplexu, leží ve čtvrti Downtown, v sousedství nákupního střediska Dubaj Mall a umělého jezera s vodotryskem. Na stavbě se podílelo 10 000 dělníků z celého světa. Nalezneme zde i českou stopu. Společnost Otis dodávala 54 výtahů a nalezneme zde nejvýše položený výtah vyrobený v naší republice. Ve dvou stanicích Dubajského metra nalezneme dva nádherné lustry od české společnosti Lasvit.

Burdž al-Arab v celé své kráse, jeden z nejluxusnějších hotelů světa

Cayan Tower

Od lovu perel a ryb, obchodu s kořením se tento region dostal na výsluní díky první ropné společnosti v roce 1930. Vidět retrospektivně, jak na poušti vznikají místa jako Dubaj, je až zarážející. Kde je však bohatství, je zatím i voda a zeleň třeba i na poušti. Ale je zde i obrovská lidská neskromnost a nestřídmost a totální absence pokory. Podívejme se na jiný kontinent, když se nedostává vody pro lidskou nabubřelost a rozmařilost a megalomanské projekty. Severní Amerika, Las Vegas a Los Angeles, kde již roky dochází nejen pitná voda, ale voda využívaná v bazénech honosných sídel smetánky, opulentních fontánách bohatých heren a hotelů, nevkusných napodobenin světových „skvostů“ architektury, zábavních parků pro povyražení části současné populace. Možná není daleko doba, kdy se pustým městem bude prohánět písečná bouře a příroda si vezme zpět to, co jsme jí pyšně kdysi vzali. Že je to přehnané? Vůbec ne. Na celém světě dnes existují desítky měst, vesnic i celých aglomerací, kde se život zastavil a stěží se kdy vrátí. Trefně se jim říká města duchů.

Nezbytné povzdechnutí na závěr

Kolik civilizací se domnívalo, že nad ně není. Kde jsou se svojí pýchou a netečností k volání o pomoc ústy naší planety. A nemusíme jít ani hluboko do historie. Pokud se však domníváte, že být či nebýt není jenom otázka z Hamleta, ale i otázka pro křehkou hranici žití na této zemi, pak neváhejte. Ocitáme se v této „hře o život“, a vůbec nezáleží, kdo za to může a zda chceme, či ne. Pokud nechceme důsledky zažít na „vlastní kůži“, pak se musíme zasadit o nápravu. Nebuďme jako ty tři opice, které si zakrývají oči, uši a ústa. Ta naše luxusní životní bublina může opravdu prasknout ve vteřině.

Zde se život zastavil

Města či místa duchů

K tomu, jak věci smysluplně měnit, vám přinášíme projekty, návody, příklady, články a videa a snažíme se pomáhat tím, co umíme nejlépe. Jsme profesionálové a naši práci naleznete na platformě tohoto serveru a v odborných rubrikách. Naše snažení je zde pro vás a společně můžeme dokázat mnohé…

• Citáty – https://www.citaty.net
• Grafika – autor, schémata nejsou vyčerpávajícím zobrazením skutečnosti a měřítka jsou přibližná
• Fotografie – volně šiřitelné z databáze https://www.pexels.com/cs-cz