Jak by měli hygienici přistupovat k návrhům na využití vyčištěných odpadních vod? – díl II

Níže uvedený text navazuje na první díl Jak by měli hygienici přistupovat k návrhům na využití vyčištěných odpadních vod? – díl I.

Díl II.

Kvalitativní požadavky na recyklované vody

Praxe

Řada zemí si vytvořila své národní předpisy na požadavky na jeden či více druhů recyklovaných vod, a to do určité míry i podle způsobu použití těchto vod. Podobná doporučení vytvořily i některé mezinárodní organizace, např. Světová zdravotnická organizace (WHO), která v roce 2006 vydala čtyřsvazkové Doporučení pro bezpečné využití odpadních vod, exkrementů a šedých vod (WHO, 2006).
Přehled všech těchto předpisů je aktuálně uveden např. v publikaci JRC (Sanz a Gawlik, 2014).

V čem je tedy problém?
Proč nevezmeme některou cizí normu či doporučení a neopíšeme je, když zatím žádné jednotné EU přepisy v tomto směru neexistují?
Problém je jednak v tom, že se od sebe dost liší (a které jsou ty správné?), ale hlavně v tom, že v naprosté většině nejsou stanoveny podle moderních vědeckých zásad, jaké jsou dnes pro stanovení limitů mikrobiologických ukazatelů vyžadovány či považovány za standard. Při jejich studiu zjistíme (snad s výjimkou Austrálie – viz dále), že se jejich autoři co do výběru ukazatelů a částečně i limitů inspirovali převážně u požadavků na pitné či koupací vody, jejichž základ byl ale položen před padesáti až sto lety ve zcela jiných odborných podmínkách. Tehdy se ještě nic nevědělo o virech ve vodě a přenosu infekce prostřednictvím aerosolů, což jsou ale dnes jedny z hlavních rizik, které se u recyklovaných vod dnes očekávají, jestliže je voda aplikována tak, že tvoří aerosol (např. závlahy postřikováním, chladící a klimatizační věže, ale i splachování WC...). Podíváme-li se na současné evropské národní předpisy (Sanz a Gawlik, 2014), vidíme, že jen dvě ze šesti zemí tato rizika (a každá jen částečně) reflektují.
Za zastaralé a vyžadující revizi jsou dnes už považovány i doporučení WHO z roku 2006, na jejichž novelizaci se nyní údajně pracuje.
Snad jen australské předpisy jsou víceméně stanoveny podle moderních zásad, ale jsou tak komplexní, že požadavky na kvalitu jsou jen jedním z dílčích požadavků, které nelze vytrhnout ze souvislosti.

Teorie

K odvození limitů mikrobiologických ukazatelů se má dnes správně používat metoda QMRA (Quantitative microbial risk assessment čili kvantitativní hodnocení mikrobiologického rizika), což je systematizovaný matematický postup pro hodnocení infekčního rizika z expozice lidským patogenům. Tato metoda není v ČR moc známá (první informace se objevila na konferenci Pitná voda 2012 v Táboře) a používá se jen výjimečně (např. Kožíšek 2012c).
Princip spočívá v tom, že bakterie a viry nejsou ve vodě rozptýleny homogenně, ale v náhodných shlucích, a jejich výskyt je tedy pravděpodobnostní.
Také se již v podstatě opustil koncept infekční dávky, protože dnes se u patogenů považuje za možné, že u vnímavého jedince stačí k vyvolání infekce jen 1 bakterie či 1 virová partikule, byť je taková pravdě podobnost velmi malá (aspoň u většiny bakterií a virů), ale s rostoucí dávkou roste pak i pravděpodobnost vzniku infekce.

Z toho plyne, že prakticky nelze stanovit nějaký limit, který by zaručoval úplnou bezpečnost, resp. který by bylo možné v praxi kontrolovat.

Proto by každému stanovení limitu mělo předcházet společenskopolitické rozhodnutí, jaká je pro společnost přijatelná míra rizika (zde např. z používání recyklované vody k určitému účelu). Od tohoto výchozího požadavku se pak odvozuje výpočet přijatelné koncentrace mikroorganismu ve vodě(při znalosti vztahu mezi dávkou a účinkem a nějakého předpokládaného expozičního scénáře).

Protože v ČR dosud žádný orgán přijatelnou míru (infekčního) rizika nedefinoval, chybí zde vlastně už základní předpoklad pro stanovení limitů vybraných ukazatelů.
Výběr vhodných ukazatelů(indikátorů) je pak další nezbytnou součástí procesu, který se opírá o detailní znalost kvality (složení) odpadní vody a rizikových expozičních cest při daném užití vody (ingesce, inhalace, kožní kontakt).
Pro příklad si uveďme, jak vypadá takové definování společensky únosné míry rizika v praxi: v Nizozemí bylo zákonem stanoveno, že přijatelná míra infekčního rizika u pitné vody je 10⁻⁴/rok – to znamená, že nakazí-li se z pitné vody jeden z desetitisíců uživatelů za rok, je to pro společnost ještě přijatelné. Nákaza (infekce) ještě nemusí nutně znamenat onemocnění, protože část případů infekce (infekce znamená, že v těle se začne mikroorganismus pomnožovat) proběhne asymptomaticky čili bez zjevných příznaků nemoci.

Rozšířené požadavky

Je obvyklé, že příslušný hygienický standard definující požadavky na recyklované vody obsahuje – vedle předpokládaného vymezení určení takové vody – nejen seznam ukazatelů a jejich limitních hodnot, ale také požadavky, jak a jak často monitorovat kvalitu vody a další preventivní opatření (např. závlahy jen v noci, aby byla omezena expozice veřejnosti aerosolu), výjimečné nejsou ani požadavky na účinnost technologie (dezinfekce).

Iniciativy evropské komise

Evropská komise zveřejnila v roce 2012 strategický dokument Blueprint to safeguard Europe ́s water resources, ve kterém vytyčila za cíl posilovat jeden z alternativních zdrojů vody: opakované užití (odpadní) vody. Zároveň konstatovala, že tento zdroj je dosud v EU využíván jen omezeně, což má podle ní několik příčin: absence společných hygienických a environmentálních standardů v rámci EU, obavy z omezení volného pohybu zemědělských produktů, které by byly zavlažovány recyklovanou odpadní vodou, nedůvěra veřejnosti ad.

Z tohoto důvodů založila široce pojatou iniciativu, jejíž součástí bylo v roce 2013 a 2014 mimo jiné:

1. Zpracování několika odborných studií mapujících situaci v recyklaci vody v Evropě (Raso, 2013; Sanz a Gawlik, 2014).
2. Zpracování dopadové studie případné EU regulace (BIO by Deloitte, 2015a).
3. Uspořádání veřejné konzultace „Public Consultation on Policy Options to optimise Water Reuse in the EU“ (30. 7. až 7. 1. 2014).

Veřejné konzultace se zúčastnilo jen 506 respondentů, z toho ovšem bylo 222 firem a organizací a 43 veřejných úřadů.
Vysoké podpoře se mezi respondenty těšilo opakované užití vody tam, kde není vyžadována vysoká kvalita vody (čištění ulic, požární voda, chladící okruhy, závlahy technických plodin či golfových hřišť).
Nejmenší podporu pak má využití recyklované vody při výrobě potravin, závlahách ovoce a zeleniny, které se jedí syrové, nebo v přímém kontaktu s člověkem (koupací vody, posilování zdrojů pitné vody).
Překvapivě jen málo respondentů vidělo v recyklaci vody výrazný ekonomický přínos.

Negativní vnímání kvality recyklované vody je hlavní bariérou pro rozšiřování opakovaného užití vody pro 85 % respondentů; jedním z hlavních důvodů tohoto negativního vnímání je skutečnost, že opakované užití vody se vymyká zažitému konceptu integrované ochrany vody.
Většina respondentů se vyjádřila v tom smyslu, že nejúčinnějším politickým opatřením by bylo přijetí společných závazných environmentálních a hygienických standardů pro recyklovanou vodu na úrovni celé EU (BIO by Deloitte, 2015b). Je proto velmi pravděpodobné, že se v dohledné době dočkáme jednotné evropské regulace.

Evropské komise (EK) však zdůrazňuje, že si je vědoma, že environmentální a hygienické standardy musí být maximálně bezpečné, dobře odborně zdůvodněné a transparentní. Ve dnech 25. a 26. června 2015 se v Bruselu konal první (úvodní) technický workshop na téma minimálních požadavků na kvalitu při opakovaném užití vody („Water reuse in agricultural irrigation and aquifer recharge – Towards minimum quality requirements at EU level“).

Všechny prezentace z workshopu jsou ke stažení na webových stránkách EK. Potěšitelné je, že dosavadní materiály vytvořené pro Evropskou komisi počítají při zavádění systémů recyklace vody s přístupem založeným na hodnocení a managementu rizik shrnutých do podoby tzv. „water reuse safety plans“ (plány pro bezpečné využití recyklované vody) (Sanz a Gawlik, 2014).

Závěr

Jaký by měl být tedy přístup hygieniků k využití vyčištěných odpadních (recyklovaných) vod? Nečekejte za současné situace ode mne či SZÚ žádný metodický návod, kterým by se krajské hygienické stanice měly řídit; omezím se jen na shrnutí několika postřehů a zásad:

1. Přístup by měl být bez předsudků („to nemůže fungovat“, „to mi podle zákona nepřísluší“...) – mělo by se objektivně zkoumat, zda mohou být s daným způsobem užití recyklované vody spojena nějaká rizika buď pro uživatele (a zaměstnance) nebo širší veřejnost. Pokud takové riziko existuje a KHS není orgánem, který by se měl podle zákona k dané aplikaci vyjadřovat nebo ji rozhodnutím schvalovat, měl by aspoň vydat odborné doporučení či upozornění příslušnému orgánu i samotnému navrhovateli či provozovateli. Pokud takové riziko hygienik neshledá, nemusí se v dané věci angažovat, není-li požádán o vyjádření jinou autoritou.
2. Přístup by měl být nedůvěřivý a kritický – hygienik by měl upozornit předkladatele projektu na obecně známá či v projektu nově spatřená „slabá místa“ a rizika a chtít po něm důkaz, že takový systém může v praxi skutečně bezpečně fungovat – a jak to bude průběžnou kontrolou zajištěno.
3. Přístup by měl být zdrženlivý a opírající se o princip předběžné opatrnosti. V situaci, kdy zde chybí jasná pravidla a požadavky na kvalitu pro různé druhy užití různých druhů recyklovaných vod, by neměl být hygienik příliš benevolentní a vzdávat se možnosti stanovení požadavků. Je-li nějaké riziko identifikováno, měl by raději vyžadovat kvalitu blížící se (v relevantních ukazatelích) vodě pitné, protože je vždy lepší z požadavků později slevit, než je zpřísňovat.
4. Obecně by bylo vhodné, aby se experti ČR zapojili již do procesu přípravy evropských předpisů, které – jak se zdá – se nyní začínají tvořit, aby mohli uplatnit své výhrady a připomínky a později byli s výsledkem konformní a měli v něj důvěru.
5. Konečně myslím, že nelze do budoucna očekávat, že hygienici budou recyklování vody v ČR zvlášť podporovat, tedy aspoň ne v oblastech (aplikacích), kdy by se recyklovaná voda měla použít k přímému obohacování zdrojů pitné vody nebo přímo do kontaktu s člověkem a potravinami, popř. kde by mohlo omylem dojít k propojení rozvodů pitné (teplé) a recyklované vody (viz příklad Leidsche Rijn /Kožíšek, 2012b/). V tomto směru můj pohled koresponduje s výsledky evropské veřejné konzultace (BIO by Deloitte, 2015b), byť jsem byl i jsem k jejímu významu spíše skeptický.

Literatura

• Bartram J., Corrales L., Davison A. et al. (2009). Water safety planmanual: step-by-step risk management for drinking water suppliers. World Health Organization, Geneva. Dostupné on-line:
  http://apps.who.int/iris/bitstream/10665/75141/1/9789241562638_eng.pdf.
• BIO by Deloitte (2015a). Optimising water reuse in the EU – Final report prepared for the European Commission (DG ENV), Part I. In collaboration with ICF and Cranfield University. Dostupné online:
  http://ec.europa.eu/environment/water/blueprint/pdf/BIO_IA%20on%20water%20reuse_Final%20Part%20I.pdf.
• BIO by Deloitte (2015b). Optimising water reuse in the EU – Public consultation analysis report prepared for the European Commission (DG ENV).Brussels. Dostupné on-line:
  http://ec.europa.eu/environment/water/blueprint/pdf/BIO_Water%20Reus%20Public%20Consultation%20Report_Final.pdf.
• Bögerová B., Saghriová S. (2014). Nevšední výprava. Lenka a Terezka v podivuhodném světě vody. Státní zdravotní ústav a SOVAK ČR, Praha.
• DWD (2015). Zprávy na twitteru DWD (Deutsche Wetterdienst), 10. 8. 2015. https://twitter.com/dwd_presse.
• Kabrhel G. (1899). Zásobování vodou a principy posuzování vod pitných. Nákladem vlastním, Praha.
• Kožíšek F. (2012a). Šedé vody z pohledu hygienika a legislativy. SOVAK– Časopis oboru vodovodů a kanalizací, 21(2): 46.
• Kožíšek F. (2012b). Epidemie (z) šedé vody. SOVAK – Časopis oboru vodovodů a kanalizací, 21(6): 193–194.
• Kožíšek F. (2012c). Metoda QMRA a její využití při hodnocení kvality povrchových i upravených vod. In: Sborník z 11. ročníku konference PITNÁ VODA 2012, konané v Táboře 21. 5. – 24. 5. 2012; str. 233–245. W&ET Team, České Budějovice.
• Raso J. (2013). Updated report on wastewater reuse in the European Union.TYPSA, Brussels. Dostupné on-line: http://ec.europa.eu/environment/water/blueprint/pdf/Final%20Report_Water%20Reuse_April%202013.pdf.
• Sanz L. A., Gawlik B. M. (2014). Water Reuse in Europe. Relevant guidelines, needs for and barriers to innovation. A synoptic overview. JRC Science and Policy Reports. European Commission, Joint Research Centre, Institute for Environment and Sustainability, Ispra. Dostupné on-line: http://publications.jrc.ec.europa.eu/repository/handle/JRC92582.
• Steffen W., Richardson K., Rockström J. et al. (2015). Planetary boundaries: Guiding human development on a changing planet. Science, 347(6223), 1259855. DOI: 10.1126/science.1259855.
• WHO (2006). Guidelines for the safe use of wastewater, excreta and greywater. Vol 1–4. World Health Organization, Geneva. Dostupné on-line: http://www.who.int/water_sanitation_health/wastewater/gsuww/en/.