Rostoucí ceny nahrávají většímu využití kompostů

Využívání biologicky rozložitelných odpadů zažívá dnes boom. Ať jsou to kompostárny nebo bioplynové stanice, denně přicházejí zprávy o nových provozech. Na situaci a problémy v tomto oboru jsme se zeptali Ing. Jana Habarta, předsedy Českého sdružení pro biomasu (CZ Biom), které podporuje rozvoj využívání biomasy jako obnovitelné suroviny, rozvoj fytoenergetiky, kompostárenství a využití bioplynu u nás. Jak je to dnes s výstavbou bioplynových stanic na využívání odpadů?

Faktem je, že většina bioplynových stanic, které se dnes staví, jsou bioplynové stanice zemědělské. Zpracovávají pouze cíleně pěstovanou biomasu a vedlejší produkty ze zemědělství, například kejdu. Bioplynových stanic využívajících komunální bioodpad v ČR moc není, vlastně jen jediná - ve Vysokém Mýtě. Ani ta nesplňuje kritérium, že by měla mít ve vstupní surovině víc než 50 % komunálního bioodpadu.

Mají investoři vůbec zájem stavět komunální bioplynové stanice?

Projekty se připravují. Problém je složité povolovací řízení. Bioplynové stanice mají vinou tří nepovedených projektů špatnou pověst, takže projednávání naráží na odpor obyvatel, zejména u velkých měst. Ekonomika bioplynové stanice je hodně závislá na výkupních cenách elektrické energie. Pro letošní rok je Energetický regulační úřad (ERÚ) nastavil na 3,90 Kč/kWh pro zemědělské bioplynové stanice a 3,3 Kč/kWh pro ostatní bioplynové stanice (do kterých spadají i ty komunální).

Jenže komunální bioplynové stanice jsou investičně dvakrát tak drahé než zemědělské (zařízení pro drcení odpadů, opatření proti úniku zápachu, hygienizace). Nutná investice dosahuje kolem 200 tisíc korun na instalovanou kW. Dokud nestoupne výkupní cena elektřiny ke čtyřem korunám za kWh, nebudou se stavět, protože by nedosáhly ekonomické návratnosti. Důvodem k rozdílným výkupním cenám jsou podle ERÚ náklady na vstupy.

Zemědělská bioplynová stanice musí pro získání vstupní suroviny vynaložit určité náklady (cílené pěstování biomasy). Tyto náklady jim ERÚ "dorovnává" vyšší výkupní cenou. Komunální bioplynové stanice mají na vstupu příjem ze zpracovávaných odpadů, a proto ERÚ nastavil nižší výkupní cenu elektřiny, ale bohužel již ERÚ dostatečně nezohlední výrazně vyšší investiční i provozní náklady komunálních BPS. V roce 2009 chceme začít s ERÚ jednat o vyčlenění komunálních stanic do samostatné kategorie, což by umožnilo upravovat ceny nezávisle na ostatních typech stanic.

Měly by komunální stanice dost vstupních surovin?

Sběr bioodpadů z domácností se rozjíždí pomalu a v praxi je často obtížné získat dostatek materiálu. Momentálně je snadnější získat odpady z živností, restaurací a jídelen (tyto odpady se označují jako catering-waste). Výhodou je alespoň částečná vymahatelnost sběru tohoto odpadu, na rozdíl od sběru v domácnostech. Ve zmiňovaném Vysokém Mýtě jsou zaměřeni i na cateringový odpad. Ze 30 restaurací v regionu však zde separuje své bioodpady pouze třináct provozoven. Zbytek s odpadem nakládá nějakým jiným způsobem. Domnívám se, že buď odpad odchází přes kuchyňské drtiče do kanalizace, nebo zůstává součástí komunálního odpadu. V případě odpadů z restaurací a jídelen je taky problém v kontrole: Odpady z jídelen jsou na pomyslném trojmezí třech kontrolních orgánů a není zcela jasná kompetence ani práva těchto orgánů. Například Česká inspekce životního prostředí kontroluje odpady, ale nemá přístup do provozů restaurací a jídelen. Do provozů mohou orgány hygieny, ale pro ty není správné nakládání s bioodpady prioritou. Třetím orgánem, na jehož hranici leží nakládání s bioodpady, je Veterinární správa, ale ta kontroluje předevšm správné postupy využití bioodpadů.

Nedávno vyšla nová vyhláška o nakládání s bioodpadem, jak ovlivní zpracování bioodpadů u nás?

Nejsem si jist, že tato vyhláška přinese do oboru potřebné vyjasnění. Setkávám se často s názorem, že je tato vyhláška příliš složitá a některé parametry neodůvodněně přísné.

Vyhláška se připravovala čtyři roky. Pamatuji si ještě, že se začala připravovat nedlouho po přijetí evropského nařízení o vedlejších živočišných produktech (1774/2002). Toto nařízení stanovilo přísná hygienická pravidla pro zpracování bioodpadů, která však byla vyžadována pouze v případě, že členský stát nepřijal vlastní legislativu pro hygienizaci bioodpadů. Přísné hygienické požadavky vyplývající z tohoto nařízení nejsou uplatňovány v případě, že si členský stát na bioodpady stanoví své vlastní předpisy. Cílem vyhlášky tedy bylo stanovit jasná národní pravidla pro kompostování bioodpadů např. na otevřených pásových hromadách, abychom se nemuseli řídit absurdně přísnými evropskými předpisy. Po čtyřech letech příprav máme národní legislativu složitější, než je ta evropská. Například Státní zdravotní ústav do vyhlášky prosadil řadu opatření na kontrolu hygienizace, která jdou ještě nad rámec současné evropské legislativy, takže jsme zase papežštější než papež.

Kompost a digestát byly dříve definovány jako obecně použitelné materiály. Nyní jsou chápány pouze jako materiály určené pro zemědělskou půdu a v nové vyhlášce je nově definován rekultivační kompost a rekultivační digestát. Tímto slovem vymezuje použitím způsobem jiným, než na zemědělské půdy. Rekultivační komposty a digestáty kontroluje Česká inspekce životního prostředí, zatímco komposty a digestáty kontroluje ÚKZUS.

Pro rekultivační komposty a digestáty jsou zavedeny tři kategorie, což je česká rarita - nikde jinde neexistuje. V zahraničí mají obvykle jen dvě třídy kompostů. Jedna slouží pro ekologické zemědělství, druhá pro ostatní využití i mimo zemědělskou půdu, například pro ozeleňování ploch a podobně.

Často se diskutuje o hygienizaci bioodpadů z důvodů odstranění hygienických rizik. Jaká je praxe v zahraničí?

Evropské nařízení, které definuje požadavky na hygienizaci, využívá jasně daná fyzikální pravidla (velikosti částic, doba a teplota zahřátí), ale nebere ohled na jistou komplexnost procesu. Při kompostování dochází k antagonismu mikroorganismů, takže například mikroorganismy, které jsou v kompostu, dokáží za vhodných podmínek a dostatečné intenzitě procesu deaktivovat patogenní mikroorganismy. Česká republika tyto požadavky transponovala do své legislativy, takže je předepsáno provádět před (nebo po) procesu kompostování hygienizaci za poměrně tvrdých a investičně náročných podmínek: drcení odpadů na 12 mm a hygienizace teplotou na 70 °C ve speciálním zařízení (jenže nadrcením odpadů na částice menší než 12 mm vzniká kaše, která se velmi těžko provzdušňuje, takže proces kompostování nemusí probíhat vždy dobře).

V Rakousku nebo ve Velké Británii však umožňují, aby hygienizace probíhala za jasně definovaných podmínek přímo při kompostování i na otevřených pásových hromadách, ale za intenzivních a kontrolovaných podmínek. Například v Rakousku je nutné pásové hromady každý den překopávat. Během procesu se kontinuálně dokumentuje dosažená teplota a aerobní podmínky, čímž může výrobce prokázat, že proběhla hygienizace. Díky tomu se bioodpad z domácností zpracovává za nižších nákladů a zároveň je zaručena ochrana zdraví a přírody. Tyto postupy jsou investičně mnohem méně nákladné než naše, zvláště když účinky mohou být stejné za podstatně jednodušších technických podmínek procesu. Jenže to, co je dostačující pro úřady v Rakousku a dalších státech, není dostačující pro úřady u nás.

Co na to naše obce a zpracovatelé bioodpadů?

Podmínky pro hygienizaci se vztahují na catering-waste a také na bioodpady z domácností, v nichž jsou obsaženy zbytky mléka nebo masa.

Požadavky na hygienizaci jsou u nás náročné, těžko splnitelné a v podstatě jdou proti kompostování, takže je provozovatelé v podstatě musejí obcházet. Při separovaném sběru informují občany, že do odpadu mohou dát jen materiály rostlinného původu - tedy především zahradní odpady. A v tom okamžiku se nevyžaduje hygienizace a proces kompostování jede bez problémů.

Má to však háček: zahradní odpady předtím v komunálním odpadu vůbec nekončily. Nyní se sbírají a zpracovávají, což paradoxně přispívá k nárůstu množství biologicky rozložitelných odpadů. A bioodpady, které dříve končily na skládkách a měli bychom je odtamtud odklonit, dále zůstávají v komunálním odpadu.

A co odbyt kompostů?

Trendy rostoucích cen surovin a ropy nahrávají většímu využití kompostů nejen v rekultivacích a údržbě městské zeleně, ale také jako hnojiva v zemědělství. Průmyslová hnojiva jsou drahá a nákladná na energii. Cena fosforečných hnojiv například meziročně stoupla o 40 %. Takže předpokládám, že když během několika let ceny hnojiv porostou, může být pro zemědělce velmi perspektivní využití kompostů pro základní hnojení, nebo jako náhražka části minerálních. Uvidíme, co přinese světový vývoj.

Farmáři si také stěžují, že nevědí, co v kompostech je a bojí se je proto dávat na pole. Kvalitu kompostu však jde poměrně snadno ověřit, stanovit obsah makroprvků (živin), a na jejich základě za kompost platit. Pro kvalitu kompostů by komunální bioodpady byly přínosem. Dnes kompostárny zpracovávají především kaly a podobné odpady, které míchají s dalšími surovinami, aby dosáhli požadované kvality vsádky. Zelený komunální bioodpad je v podstatě čistější, takže jeho použití se může na kvalitě kompostů projevit pozitivně.