Decentrál, stále nechtěné dítě

Datum: 21.8.2017  |  Autor: Ing. Karel Plotěný, Společnost ASIO, spol. s r.o. a ASIO NEW, spol. s r.o. ...  |  Recenzent: Ing. Zdeněk Žabička

Modely, kdy jediným řešením je buď centrální čištění, nebo jímka na vyvážení (přičemž toalety jsou splachovací), jsou již dávno překonané i v Evropě, a to hned po několika liniích. Například Německo oficiálně ustoupilo od snahy odkanalizovat celou zemi centrálně už v devadesátých letech, kdy si vyhodnotilo, že by takové počínání bylo jak neekonomické, tak i neekologické a „neudržitelné“.

Se snahou odvodnit centrálně i malé a roztroušené lokality rostou enormně exponenciálně náklady. Pokud by tyto náklady měli nést samotní lidé, kterých se to týká, cena za odvádění odpadních vod by pro mnohé z nich byla sociálně neúnosná. Pokud by se na odvodnění měli podílet solidárně všichni připojení, což se dnes děje, pak i tak by se úhrada na některých lokalitách s vysokým poměrem délky kanalizace na obyvatele dostávala za hranici sociální únosnosti. To stejné platí i pro vyvážení jímek – náklady na jejich instalaci a vyvážení jsou za oficiální hranicí sociální únosnosti, zejména pokud uživatelé dodržují všechna pravidla. Z vysoké ceny za vyvážení pak proto vyplývá i vysoké riziko, že provozovatelé budou hledat „náhradní řešení“ a bude docházet k nedovolenému vypouštění.

Tab. 1: Cena (v Kč) za likvidaci odpadních vod (za m3) při 20 letech životnosti, hrubé orientační srovnání pro kalkulaci bez přípojek pro 4 EO a spotřebě 100 l/EO/den

Investiční nákladyProvozní nákladyNáklad na m3
Veřejná kanalizace  asi 45 Kč
Skupinová ČOV pro 50 EO300 tis. Kč20 tis. Kčasi 20 Kč
Domovní ČOV (tř. 1)70 tis. Kč10 tis. Kčasi 90 Kč
Žumpa90 tis. Kč20 tis. Kčasi 170 Kč
Sociálně únosná cena  asi 50 Kč

Z čísel uvedených v tabulce vyplývá, že z pohledu sociální únosnosti a spravedlnosti bychom měli řešit odvádění odpadních vod, pokud to jde, centrálně, a pokud se to nevyplatí, pak decentrálně. Z decentrálních způsobů upřednostnit skupiny čistíren. U individuálních domovních čistíren se pak snažit minimalizovat provozní náklady (např. na vzorkování, odvoz kalu) a žumpy povolovat jen zcela výjimečně, což v podstatě nařizuje i legislativa – viz vyhláška 269/2009 Sb., kterou se mění vyhláška 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.

Ekonomičnost a neekonomičnost počínání ve vztahu k řešení odpadních vod v méně hustě osídlených lokalitách si začínají pomalu uvědomovat majitelé a provozovatelé kanalizací – náklady rostou a není je už možné tak lehce přenést na obyvatele. Dokonce se už např. v Německu vyskytly případy, kdy si vlastník nebo provozovatel nechal zpracovat studii s alternativními řešeními, aby tak zdůvodnil své nesouhlasné stanovisko s napojením části obce na veřejnou kanalizaci.

S jímkami je to prozatím jinak. Problém řeší zatím jen osamocení poctiví jednotlivci, což je z hlediska voličského pro politiky nepodstatné, ostatní si hledají nějakou třetí cestu… Dnešní legislativa se ale v tomto směru zpřísňuje, a tak lze očekávat, že i tady bude přibývat konfliktních situací. Podle mne to vůbec není černobílý problém, který by měl být řešen tak, že se jednoduše nařídí nějaké (navíc diskutabilní) řešení. Protože zároveň platí, že ten, kdo se nemůže napojit na veřejnou kanalizaci, by neměl být diskriminován a mělo by mu být umožněno vybrat si z nabídky variantních řešení. Zvláště, když není zřejmé, že se nějak viditelně změní stav lokality z hlediska kvality podzemních vod, pokud budou nemovitosti napojeny na jímky na vyvážení. Jsou totiž i další zdroje ovlivňující kvalitu podzemních vod - zemědělská činnost (nejvíce pastva), hnojení, chemická ochrana rostlin, provoz na komunikacích. Lze dokázat, že jsou i variantní řešení, která při nižších nákladech zabezpečí obdobný dopad na lokalitu jako je „stoprocentní“ vyvážení jímek.

Obr. 1: Pasoucí se krávy u penzionu na Šumavě
Obr. 1: Pasoucí se krávy u penzionu na Šumavě
Obr. 2: Využití srážkové vody jako vody pitné (dům fotografa Hlaváčka)
Obr. 2: Využití srážkové vody jako vody pitné (dům fotografa Hlaváčka)

Vyvážení jímek

Po stránce ekonomické - nejdražší způsob likvidace odpadních vod (viz řada studií prezentovaných na nejrůznějších konferencích, např. na konferenci IWA v Athénách v roce 2016). Po stránce ekologické - jednak souvisí s předchozím a snahou ušetřit, jednak i kdyby se majitel choval odpovědně a všechno vyvážel, pak lze opět prokázat studiemi, že to také není optimální řešení, protože problém se neřeší v místě (rostou náklady a zatížení okolí) a odsouvá se. Tím, že není vidět přímá souvislost mezi příčinou a následkem, vede tato skutečnost k větším škodám na životním prostředí a k neetickému (neudržitelnému) chování. Do úvah se bere například kvalita odvážených vod, vliv dopravy na životní prostředí a pohodu lidí, úbytek organické hmoty v místě produkce, míchání relativně bezproblémového kalu s kalem obsahujícím vyšší koncentrace těžko odstranitelného znečištění.

Zkušenost z pracovní cesty na Nový Zéland – i přes co největší snahu udržet lokalitu (snaha o vybudování sídliště pro cca tisíc lidí, které mělo být řešeno jímkami na vyvážení kvůli blízkosti cenného jezera) ve stavu umožňujícím použití podzemní vody na pitnou, se to nepovedlo. Ukázalo se, že pokud se voda odebírá ze zvodně, která přímo navazuje na terén, na kterém jsou umístěny domky se zahrádkami, pak je nereálné udržet požadovanou kvalitu vody i přesto, že byl zaveden přísně kontrolovaný režim odvážení odpadních vod. Při stavbě asi padesátého domku již musela být přivedena pitná voda z jiné lokality. Jinak je na Novém Zélandu obvyklé, že spíše než podzemní vody se na sprchování a i pití využívá dešťovka. Je to dáno jejím menším znečištěním než v případě podzemních vod, do kterých se kvůli jednoduché geologii (ornice a hned pod ní dobře propustná vrstva písku) lehce dostávají nutrienty z povrchu a pak stačí i pár krav nebo ovcí, aby podzemní voda měla vyšší obsah nutrientů a nevyhovující kvalitu pro přímé použití nebo i úpravu.

Ostrovní dům známého fotografa Hlaváčka

(podle něj obvyklé řešení na lokalitě)

Díky pastvě a velkém počtu pasoucího se dobytka je v této oblasti obvyklé řešení spočívající v tom, že se na pití používá dešťovka (po mechanickém předčištění a mikrofiltraci, a to i bez další hygienizace). Úprava dešťovky je mnohem jednodušší a levnější, než by bylo čištění podzemních vod. Obdobně jako v předchozím případě je udržení kvality podzemních vod na takové úrovni, aby voda byla pitná, nereálné. Tady údajně stačilo, že se na pozemku občas pasou ovce.

Další možná řešení

Výsledkem úvahy tedy je, že musí existovat něco mezi oběma extrémy, které ale mohou být (a také jsou) za určitých okolností i reálným a nejefektivnějším řešením. I když zastánci maximalistických a „jednoduchých“ řešení budou mít stále dost subjektivních argumentů, tak je obrovská škoda, že stejná energie vynakládaná na obhájení překonaného není věnována na vytvoření nějakého nového řešení – ale to už je příběh prosazování změny, o kterém pojednává každá manažerská příručka. Je to jako prosazovat traktor s pluhem na orbu na zahrádce, anebo naopak snaha jít s rýčem rýt nějaký stohektarový lán… Nebylo by lepší namísto obrany neubránitelného hledat, jak vytvořit co nejefektivnější systém, který by byl co nejlepší jak po stránce ekologické, tak i ekonomické, a podívat se na problém s co největším nadhledem? Např. existuje postup, který se jmenuje Einsteinův výtah. Jeho základní principem je to, že pokud se nedá najít řešení uvnitř v konkrétním systému, pak určitě existuje nějaké řešení mimo něj. Některé teorie objevování nového zase hledají universálnost ve spirále – řešení je v návratu k nějakému již v minulosti používanému systému, ale s využitím nových materiálů nebo nových technologií. Zkusme hledat řešení uvnitř i vně systému a pokusme se aplikovat zmíněné obecné teorie podporující nová řešení na problematiku odvádění odpadních vod z oblastí s roztroušenou zástavbou.

Řešení uvnitř systému – možná eliminace rezerv v investičních a provozních nákladech

Investiční náklady

Územní plánování – Plán rozvoje vodovodů a kanalizace (PRVK) má velký vliv na investiční i provozní náklady (a tedy vliv na cenu vody). Proto by územní plánování (PRVK) mělo být základem pro řešení odvádění vod z území a již ve stadiu přípravy by měly být řešeny některé detaily, jako požadovaná třída nebo úroveň čištění s ohledem na dosažení NEK, a také způsob provozování. Pak teprve by byly tou správnou pomůckou při dotacích a rozhodování vodoprávních úřadů. Jedním z parametrů při rozhodování o systému by měla být i sociálně únosná cena vody, kterou investiční náklady podstatně ovlivňují. Když vynechám centrální systémy a jímky, pak máme systémově k dispozici:

  1. Skupinová řešení, kdy jsou skupiny domů řešeny jednou čistírnou. Obvykle je to investičně nejvýhodnější řešení u roztroušené zástavby se spádem ve více směrech. Na druhou stranu může být společné užívání i základem sporů mezi jednotlivými vlastníky nebo uživateli nemovitostí v budoucnosti, a proto je někdy těžké toto řešení prosadit.
  2. Individuální řešení. Obvykle je řešení založeno na domovních čistírnách. Stále častěji se však prosazují i vertikální biofiltry (případně i vegetační ČOV), které jsou výhodné z hlediska provozních nákladů. Možnosti těchto řešení nejsou zdaleka vyčerpány, a to zejména po stránce provozování a kontroly provozu.

Svůj význam by měl mít územní plán i ve vztahu k povodí – měl by kompromisně vyřešit požadavky na kvalitu vypouštěné vody ze strany povodí a reálnost splnění těchto požadavků po technické i nákladové stránce. Odpadlo by tak dohadování nad každou novou decentrální čistírnou.

Provozní náklady

Volba technologie a nastavení hranice požadavků obvykle ovlivní i provozní náklady, zejména pokud jsou požadavky neúměrně vysoké – jako např. generální požadavek na denitrifikaci u domovních čistíren. Denitrifikace v přírodě, zejména v toku, proběhne samovolně. U roztroušené výstavby je možné počítat i se samočisticími procesy. Neúměrné požadavky a náklady jsou pak neobhájitelné např. při srovnání s vnosem dusíku ze zemědělské činnosti. Z jednoho hektaru intenzivně obhospodařované půdy skončí ve vodě až 100 kg dusíku, tj. 100x víc než do okolí vnese 1 člověk, pokud vypouští neúplně předčištěné vody. Dá se i dokázat, že jedna pasoucí se kráva ovlivní podzemní vody více než penzion s deseti obyvateli.

Vedle způsobu čištění má podstatný vliv na provozní náklady mimo jiné efektivita kontroly provozu. ASIO, spol. s r.o. v rámci svých seminářů udělalo průzkum mezi vodoprávními úřady. Výsledek ankety ukazuje, že úřady se často rozhodují na základě subjektivních pocitů. Často je hlavní příčinou nedůvěry k nějakým způsobům kontroly (např. revizím) hlavně averze vůči konkrétním osobám nebo firmám. Kdyby ale už v PRVK bylo vybráno to nejefektivnější řešení kontroly, tak by se subjektivita vyloučila.

Odběry vzorků

Jen pro zajímavost zkusme porovnat náš a rakouský způsob kontroly funkce domovních ČOV a vliv na náklady. V Rakousku se v případě zjištění vyhovující hodnoty v ukazateli amoniak už dále rozbor neprovádí – prokázání toho, že ČOV nitrifikuje je podstatné a průkazné. Podle mne lze tak efektivně ušetřit a přitom vypovídající schopnost takové kontroly je mnohem vyšší než v případě např. slévaných dvouhodinových vzorků, které jsou pro domovní ČOV legislativou požadovány.

Tab. 2: Vliv způsobu kontroly provozu na provozní náklady (ČOV pro 4 EO a spotřeba 100 l/den/EO)
 Náklad za rokOvlivnění provozních nákladů
Revize OZO1,5 tis. Kč / 2 rokyCca 5 Kč/m3
Jednoduchý prostý 1x1 tis. KčCca do 10 Kč/m3
Smíchaný 2x/rok2,5 tis KčCca do 25 Kč/m3
Rakouský způsob 1x0,6 tis. KčCca 5 Kč/m3

Řešení s využitím prostoru i mimo vlastní systém aneb Einsteinův výtah

Zkusme do systému ČOV zahrnout i proces vzniku odpadních vod – je to logické – v odpadních vodách může být jen to, co tam vypustíme… no a co tam vypouštíme? Je nutné, abychom to tam vypouštěli? Ubírá se legislativa, a tedy i vývoj, tímto směrem? Nechytáme kočku za ocas? Přeci by mělo logicky platit – do systému pustím jen to, co umím efektivně eliminovat. Kdyby se tato zásada dodržovala, pak odpadnou jak obrovské náklady, tak i zdravotní rizika. Nebo - nečistíme zbytečně něco, co čistit nepotřebuje? Nebo alespoň ne s takovými náklady? To může být další námět k zamyšlení a hledání cesty k vyšší efektivnosti. Není cesta například v dělení vod? Víme určitě, že jedna z cest tudy vede.

NASS a řešení s dělením odpadních vod a systémy bez odpadních vod

Například oddělení moči nebo použití nezávadných šedých vod by určitě vedlo ke snížení zatížení prostředí např. léky a také k podstatnému zmenšení transportovaných objemů odpadních vod, a tedy i snížení provozních nákladů. Co se tedy vrátit po spirále k suchým záchodům?

Obr. 3: Dělení vod
Obr. 3: Dělení vod
Obr. 3: Dělení vod

Suché záchody - vzpomínka na budoucnost nebo již využitelné konkrétní řešení?

Již několik let působí nadace Melindy a Billa Gatesových, jejímž cílem je úplné odstranění moči a exkrementů z transportu a čištění odpadních vod. Např. na konferenci IWA v Athénách 2016 byla prezentována čínská a indická cesta pro řešení obcí - v současnosti se tak řeší desítky tisíc obcí - suché toalety na exkrementy a moč, šedé vody zasakovat přímo v místě. S ohledem na místní podmínky je to určitě nejefektivnější řešení, které udržitelně zabezpečí lokality jak po stránce zdravotní (včetně ochrany zdrojů vody), tak z hlediska ochrany životního prostředí. Řešení je k vidění i jiných zemích; osobně jsem to viděl na Novém Zélandu v Martinborought – veškerá šedá voda byla zasakována na pozemcích u budov.

Veřejné toalety u přírodních útvarů

Veřejné toalety jsou u přírodních útvarů zcela obvyklé – sledoval jsem to jak v Austrálii, tak i na Novém Zélandu. Pochopil jsem, že důležité je zejména odvětrání. Což byl na toaletách viditelný, a zjevně i funkční, prvek - prostředí uvnitř nezapáchalo a když k tomu přičteme i slušné chování návštěvníků, tak i komfort byl srovnatelný s běžnými splachovacími toaletami.

Obr. 4 : Suché záchody jako veřejné toalety na turisticky exponovaných lokalitách
Obr. 4 : Suché záchody jako veřejné toalety na turisticky exponovaných lokalitách

Obr. 4 : Suché záchody jako veřejné toalety na turisticky exponovaných lokalitách

Kultura chování – z dvaceti navštívených suchých toalet byl jen jeden odpuzující, a to přímo ve městě v Aucklandu. Na řadě míst byl například k dispozici i náhradní toaletní papír pro případ, že by došel. Prkýnko bylo vždy čisté, někdy i s možností desinfekce, papír byl na zemi zcela výjimečně.

Možnosti využití suchých toalet v současnosti

Určitě mají své místo tam, kde není veřejná kanalizace a lokalitu navštěvuje velké množství lidí a tam, kde je lokalita nepřístupná nebo zatížená nerovnoměrným provozem. To, že se dají suché toalety provozovat bezkonfliktně, bylo v praxi krásně vidět a ani Němci nebo jiní Evropané se neštítili takové WC navštívit.

Své asi nezastupitelné místo mají suché toalety tam, kde se nerovnoměrně vyskytuje velké množství lidí a není možné toto místo napojit na veřejnou kanalizaci s dostatečně velkou kapacitou čistírny. Asi nebude rozpor ohledně likvidace exkrementů z veřejných toalet. Na problém, kam s obsahem, ale naráží soukromé osoby. Pokud se v horlivosti optají např. vodoprávního orgánu, dostanou odpověď, že obsah musí být likvidován na veřejné čistírně, že jedině to je zárukou hygienické likvidace.

Kompostovací toalety

Tyto toalety řeší námitku o hygienické závadnosti exkrementů. Produktem je kompost využívaný v rámci nemovitosti, což je pak bezkonfliktní. Kuchyňské odpady je možné řešit obdobně - kompostováním.

Obr. 5: Kompostovací toaleta v přírodě a jako standardní zařizovací předmět v rámci budovy
Obr. 5: Kompostovací toaleta v přírodě a jako standardní zařizovací předmět v rámci budovy

Obr. 5: Kompostovací toaleta v přírodě a jako standardní zařizovací předmět v rámci budovy

Kompostovací toalety a závlaha šedou vodou

Výhody kompostovacích toalet z hlediska udržitelnosti jsou zřejmé – výsledkem je řešení přeměny exkrementů a moči na hodnotné hnojivo, přičemž řešení exkrementů je uskutečněno v místě, tedy bez znečištění okolí transportem a bez negativního vlivu na životní prostředí (z odpadu vznikne hnojivo). Šedou vodu je pak možno likvidovat v místě - zásakem nebo závlahou. Jde o vodu bez produktů lidského metabolismu s minimálním znečištěním (zvláště pokud je vyčištěna). Opět se voda dá zabezpečit tak, aby vyhovovala jak z hlediska vlivu na životní prostředí (riziko znečištění je menší nebo srovnatelné např. s použitím hnojiv nebo prostředků chemické ochrany na zahrádce), tak i z hlediska vlivu na zdraví - jedná se o vodu ze sprch s příměsí prostředků, které byly pro styk s povrchem těla testovány a povoleny. Pokud je voda čištěna (případně hygienizována), pak je její kvalita ještě méně napadnutelná z hlediska zdravotního. Pokud se na aplikaci použije např. kapková závlaha, pak je i skutečné riziko eliminováno na minimum.

Závlaha jako efektivní způsob likvidace odpadních vod

I když je proti tomuto způsobu odpor zejména ze strany vodoprávních úřadů, tak lze poměrně rychle dokázat, že naproti tomu jsou bez problémů povolovány rizikovější postupy vypouštění, jako např. vypouštění do zásaku v úrovni pod orniční vrstvou nebo závlaha postřikem biologicky vyčištěnou odpadní vodou. Ale spíše než se bránit takovým negativním způsobem, bylo by dobré si uvědomit, kde se takový postoj u vodoprávních úřadů vzal. Příčinou negativního přístupu je asi to, že se „jako závlahy“ zneužívalo k nedovolenému vypouštění, což lze jako obavu a důvod k opatrnosti pochopit. Na druhé straně je, myslím, neobhajitelná argumentace uvedená např. v Metodice MŽP, tj. že zásak a závlaha jsou potenciálně stejně nebezpečné. Což je tvrzení, i z pohledu dalšího v metodice uvedeného, z velké části zavádějící, a to díky nesprávnému zjednodušení. Je přeci podstatný rozdíl z hlediska zachycení a následného využití nutrientů v půdě, pokud vodu aplikuji na povrch nebo do orniční vrstvy, příp. do hloubky např. 1,5 m dtto i z hlediska mikrobiálního.

Obr. 6: Ukázka z Metodického pokynu k NV pro vypouštění do vod podzemních
Obr. 6: Ukázka z Metodického pokynu k NV pro vypouštění do vod podzemních

Dokonce právě průmyslovým hnojivem pohnojená zahrádka je z hlediska potenciálního úniku nutrientů do podzemních vod mnohem větším potencionálním nebezpečím. Jeden člověk vypustí v odpadních vodách za rok cca 1 kg dusíku, z  intenzivně obhospodařované zelinářské zahrady (10x10 m) unikne cca stejné množství. Kdyby se ale vyčištěná odpadní voda aplikovala jako řízená závlaha, pak by do podzemních vod neodtekla ani desetina, a naopak, kdyby se hnojivo aplikovalo pod orniční vrstvu, pak by z něj v podzemních vodách bylo mnohonásobně více. V případě půdního profilu, kdy nahoře je ornice a pod ní hlinitopísčitá vrstva, by pravděpodobně odteklo za rok do podzemích vod při zásaku cca 10x více dusíku než kdyby se vyčištěná voda ještě filtrovala s využitím závlahy přes orniční vrstvu. Efekt sorpce je nejsilnější např. při použití kapkové závlahy, kdy je voda i s nutrienty spotřebována téměř na 100 %. Dokonce i z biologicky nečištěné odpadní vody se do podzemních vod dostane při použití řízené kapkové závlahy méně nutrientů než při zasakování vody vyčištěné na úroveň čistíren třídy PZV do podorniční vrstvy. Otázkou je, jak zabezpečit zimní provoz, a jak zabezpečit technické řešení proti zneužití.

Obr. 7: Kapková závlaha – závlaha mechanicky předčištěnou odpadní vodou
Obr. 7: Kapková závlaha – závlaha mechanicky předčištěnou odpadní vodou

Závěr

Stále častěji se mluví, a bohužel často jen mluví, o udržitelnosti. O tom, že problémy je třeba nepřenášet, ale řešit v místě, a to udržitelně a komplexně. Ve Vodním zákoně v § 38 je doslovně:

„Při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních vodoprávní úřad:

  1. přihlíží k potřebě dosažení nebo zachování dobrého stavu povrchových nebo podzemních vod a na vodu vázaných ekosystémů a
  2. posuzuje možnosti omezování znečištění u jeho zdroje i omezování emisí do životního prostředí jako celku a možnosti opětovného využívání odpadních vod.“

Mimo jiné máme na stole problematiku sucha. Když si dáme práci, najdeme ten hlavní problém - nedostatek organické hmoty a jako důsledek snížení schopnosti půdy zadržet vodu. A co děláme pro zvýšení podílu organické hmoty? Obsah jímek vyvážíme na velké čistírny a platíme za to. Tam kal smícháme s průmyslovým kalem, který obsahuje podstatně více těžkých kovů, léčiv i drog, a tuto směs si pak zpětně odkoupíme a jako hnojivo dáme k jahodám, květinám nebo do skleníku. Kal tak stejně skončí oklikou na zahrádkách. A jen tak mimochodem – nejsou nakonec jahody nebo rajčata z hydroponie na kokosové kůře tím nejzdravějším? Rostliny jsou pěstovány v stoprocentně kontrolovaném prostředí.

Pokusme se, ať už v duchu legislativy (naší nebo evropské), nejrůznějších strategií (cirkulační ekonomika, city of future, udržitelnost) a hlavně v duchu zdravého rozumu jednat co nejracionálněji - nechme fungovat věci, které fungují, dokud nenajdeme skutečně efektivnější řešení. Nepouštějme do systému znečištění, se kterým si pak neumíme poradit a nedělejme na základě polopravd a lobby tlaků zmatečně věci, které nás stojí úsilí, prostředky a ve výsledku nevedou ke změně k lepšímu. Na druhé straně ale zkoušejme, experimentujme a hledejme nová řešení. Cest, jak dojít k co nejefektivnějšímu chování z hlediska zdraví a ochrany životního prostředí, je určitě povícero. Příkladem jsou řešení, kdy se používají high-tech technologie a stejně výhodné může být i nějaké extenzivní řešení. Nebo kdy namísto high-tech pro čištění odpadních vod se použije high-tech toaleta a pak už není co čistit. Pojďme zavzpomínat na budoucnost nebo se vydat po spirále do budoucna.

Tento článek byl v plném znění publikován ve sborníku "XXXII. setkání vodohospodářů v Kutné Hoře v roce 2017".

 
Komentář recenzenta
Ing. Zdeněk Žabička

Autor přesvědčivě uvádí přehled možných řešení odvádění a likvidace odpadních vod. Systémy jsou bohužel velmi závislé na kulturních zvycích populace. Například chování novozélandské populace na hygienických místnostech není bohužel srovnatelné s naším kulturním prostředím (a zřejmě dlouho nebude). Autor zmiňuje čistotu klozetů rozmístěných podél turisticky vytížených cest v divočině, mohu to potvrdit. Jak vypadají tato zařízení na neobsluhovaných odpočívadlech u našich dálnic nemusím podrobně popisovat. Ukrýval jsem se na Novém Zélandě i v nouzových přístřešcích, kam se chodí v ponožkách, uvnitř je bezplatně použitelný plynový vařič, přikrývky a podobné nouzové vybavení, které nikdo neukradne a v botách tam nikdo v žádném z nich nebyl.

Poněkud skepticky se musím vyjádřit k možnosti oddělování a shromažďování odpadních vod. Zvýšené investiční náklady a požadavek na manipulaci se zachycenými látkami odrazuje většinu populace o toto řešení. V současné době není příliš velký zájem o kompostovací klozety. Jejich použití je omezeno na lokality se špatným zásobováním vodou. Manipulace se zachycenými látkami a pachy v prostoru se zařizovacím předmětem nepřispívají k jejich popularizaci.

Oddělování žlutých vod se dá realizovat na mužských hygienických místnostech veřejných budov. Bez ředění vodou bude docházet k zarůstání potrubí. Zatím není ani teoreticky vyřešeno oddělování žlutých vod na dámských toaletách. Pomůcky pro ženy na močení ve stoje jsou v současné době na trhu. Tyto hygienické pomůcky jsou anatomicky tvarované podle ženského těla. Tvarem pomůcky připomínají kalíšek nebo trychtýř, který je vyroben buď z umělé hmoty, silikonu nebo z papíru na jedno použití. Díky těmto pomůckám mohou ženy opravdu močit ve stoje .Zatím se tento způsob močení příliš neujal z důvodů dámských kalhot šitých bez poklopců, pro malou informovanost populace, hygienické místnosti na dámské straně jsou bez pisoárů a neřeší se umístění kabelek.

Důraz na skupinové odvodnění nových lokalit je správný závěr jak z hlediska nákladů, tak z hlediska kvality obsluhy. Je třeba vyřešit legislativu, která by stanovila povinnost zajistit kvalifikovanou obsluhu čistírny tak, aby platby byly zahrnuty například do poplatků za komunální odpad.

Předpokládám, že se cesty pro oddělování jednotlivých druhů odpadních vod podle místa vzniku a omezování množství použité vody za každou cenu ukážou jako slepé. Jedna z moderních metod je například popsána na webu aktualne.cz.

Je nutno také vyřešit jak rozumně a ekonomicky odstranit zachycené látky. V současné době se zdá nejvhodnějším způsobem spalování. V budoucnu se jistě najdou i způsoby recyklace některých látek ke zpětnému užití.

Zatím zůstává otázka, zda to již musíme dělat v současných ekonomických podmínkách. Letošní sucho může nahrávat tomu, že v některých oblastech naší republiky budeme muset o tomto způsobu úpravy vody uvažovat.

English Synopsis
Decentralized water purification is still neglected

Models where the only solution is either a central cleaning or a balancing basin (the toilets are flushing) are long overdue even in Europe, just after several lines. For example, Germany officially withdrew from the effort to drain the whole country centrally in the 1990s when it judged that such behavior was both non-economic and non-ecological and "unsustainable".

 

Hodnotit:  

Datum: 21.8.2017
Autor: Ing. Karel Plotěný, Společnost ASIO, spol. s r.o. a ASIO NEW, spol. s r.o. ...   všechny články autora
Recenzent: Ing. Zdeněk Žabička



Sdílet:  ikona Facebook  ikona Twitter  ikona Google+  ikona Linkuj.cz  ikona Vybrali.sme.skTisk Poslat e-mailem Hledat v článcíchDiskuse (2 příspěvky, poslední 30.08.2017 06:58)


Projekty 2017

Partner - Likvidace odpadních vod

logo HELLSTEIN

Partneři - Voda, kanalizace

logo GRUNDFOS
logo MEA
logo ASIO
logo AUSTRIA EMAIL
logo NICOLL ČR
logo WAVIN EKOPLASTIK
 
 

Aktuální články na ESTAV.czRodinný dům s dílnou navrhli architekti, majitelka si jej ale přetváří vlastníma rukamaDesign plastových oken a nové trendyZelená pro zelené střechyDíky Lindabu má další malý handicapovaný cyklista Vítr ve vlasech